Vláda v bažině evropského předsednictví

Je zjevné, že předsedat EU znamená něco jiného pro velkou a silnou, a něco jiného pro relativně malou a slabou zemi. Ta první může svou vahou leccos zásadního prosadit a hlavně vytvořit si výchozí pozici k tomu, aby ve svém předsednictví v tom či onom neformálně pokračovala i poté, co skončí. Ta druhá může zajistit hladkou administrativu (když má štěstí, že je její pozice doma dost pevná a že se ve světě neděje nic mimořádného). Anebo utrpět pořádnou ostudu.

Výchozí situace Topolánkovy vlády je nezáviděníhodná. V posledním kvartále utrpěla řadu porážek ve volbách i v Poslanecké sněmovně. Řady koalice v PS jsou rozvráceny. Předsednictví EU vypadá za nynějších mezinárodních okolností jako zlomyslná pomsta osudu za chvástavé „Evropě to osladíme“.

Hned na počátku jsou tu dva maléry. Ten menší se týká ruských dodávek zemního plynu. Tahanice o ceny plynu v rámci SNS slouží mimo jiné i k tomu, aby si Rusko otestovalo, co si může v příštích měsících vůči EU dovolit. ČR jako nynější předsednické zemi dali Rusové už předem nevybíravě najevo své hluboké pohrdání. To jsou trumfy do rukou českým rusofilům, Klausovi, Paroubkovi, Zaorálkovi, Filipovi a dalším. Racionální ostražitost vůči Rusku, jedno ze zbývajících plus české zahraniční politiky, se bude v této situaci držet jen obtížně.

Pak je tu izraelský útok na pásmo Gazy. Česká diplomacie by se měla konfrontovat se šiřiteli hraběcích rad (obě strany se musí vzdát násilí, je nepřípustné, aby trpěly civilní oběti), s nimiž budou teroristé z Hamásu nadšeně souhlasit, protože se jimi nebudou ani trochu řídit (Izrael je stát našeho typu, kde platí, že tím, s čím člověk souhlasí, se řídit musí). Stanovisko ministra Schwarzenberga i Topolánkovy vlády bylo z počátku jednoznačné (Izrael se brání a má právo se bránit), pak se pod tlakem Unie začalo bortit a skončilo veřejným kartáčem Topolánkova mluvčího. Prý jsou nepřípustné akce, kterými trpí civilisté. Nepřípustné jsou ovšem akce, kterými trpí především civilisté a jejichž cílem je především utrpení civilistů. Tvárnost českých stanovisek je znepokojivý signál, že ČR na svou nynější úlohu nemá, že je proti Sarkozymu, Vatikánu, domácí opozici i západnímu veřejnému mínění příliš slabá, aby si mohla dovolit luxus hájit spravedlnost.

Vládě sedí pevně za krkem Paroubek. Na Topolánkovu nabídku účasti ČSSD v Národní hospodářské radě odpověděl, že Topolánek na to nemá, že „pořád mele“ něco o vydírání, je perfidní a vůbec, pokud se opováží sáhnout na zdravotní poplatky, vykoleduje si hlasování o nedůvěře. Na základě toho si může premiér snadno spočítat, co lze od tohoto politického soupeře očekávat. Navíc Paroubkova ČSSD se pyšní „vyváženým“ vztahem k Rusku a k extremistickým režimům typu Sýrie.

Václav Klaus se na počátku roku předvedl jako politik dvou tváří: Klaus prezident v novoročním projevu shrnul coby dobrotivý dr. Jekyll racionální jádro svých výhrad k soudobé EU, Klaus disident v rozhovoru pro Hospodářské noviny napadl coby rozjívený pan Hyde Evropskou unii a navíc udělil premiérovi pár prezidentských rad: měl by pozastavit „všem zeleným“ právo blokovat výstavbu dálnic, a dále pokusit se o shodu „napříč politickým spektrem“ a poprosit opozici o spolupráci. Jinými slovy konec trojkoalice a pokorně spolupracovat s ČSSD. I on sedí Topolánkovi pevně za krkem, i on by dal přednost jiné formě vztahů s Ruskem.

Poslední nepřítel, který českému premiérovi vyvstal, je francouzský prezident Sarkozy. Vycítil českou slabost, pokrytecky podkuřuje bezmocnému Topolánkovi a démonizuje Klause, aby měl sámargumenty, proč pokračovat ve své vůdčí misi i poté, co francouzské předsednictví EU skončilo. I on má důvěrné vztahy k Rusku a zastává propalestinské postoje.

Jak vidno, příliš mnoho psů na jednoho zajíce. Problém Topolánka a vlády je v tom, že přežili svou politickou smrt. Zaplétají se do dalších a dalších problémů, které nejsou s to řešit. Důstojná porážka může být východiskem k politickému vzestupu. Nedůstojné vegetování z milosti nepřátel, kteří nás chtějí zničit, znamená spolupráci na vlastním autodafé.

Lidové noviny 6. ledna 2009