Odpověď Jiřímu Vyvadilovi

Dal jsem zde k dispozici článek Paroubkova poradce JUDr. Jiřího Vyvadila, protože je to formálně vzato korektní polemický text, obsahující dokonce jakési uznání, které mi sice lichotí, ale nejsem si jist, zda se nezakládá na nedorozumění. Proto taky považuji za nutné hned odpovědět, i když by se to asi dělat nemělo (mezi článkem a odpovědí by měl uplynout aspoň týden, jak to odpovídá periodicitě Událostí). Za to se Dr. Vyvadilovi omlouvám.

Především bych chtěl zdůraznit, že nejsem člověk „ČSSD rozhodně odmítající“. Mám pochopení pro sociální demokracii obecně, stranu, která se kdysi postavila za legitimní požadavek emancipace dělnického stavu, bez níž by demokracie nebyla demokracií, a dokázala se přitom kriticky vypořádat s marxistickou utopií. A také pro českou sociální demokracii, jež se v důležitých dějinných okamžicích dovedla vzepřít fanatickému českému nacionalismu. Kromě toho jsem přesvědčen, že se na civilizovaném Západě posléze zaběhl politický systém, jehož podstatou je korektní politické soupeření, soutěž stran, kladoucích důraz na lidskou iniciativu, se stranami, zdůrazňujícími lidskou solidaritu (socialistickými). Obojí důraz má v určitých situacích své oprávnění – je čas sbírání kamení a čas rozhazování kamení. Snad to není dokonalé, ale doposud to jakž takž fungovalo. V postkomunistickém světě se naproti tomu uchytilo fanatické pojetí politického soupeření, opřené o von Hayekovu Cestu do otroctví. Podle něho spočívají politické dějiny v nesmiřitelném a nelítostném zápase „kapitalismu“ se „socialismem“. Odtud pojetí politiky jako pokračování třídního boje (prozatím) jinými prostředky, které se uchytilo v postkomunistickém prostoru a sdílí ho, aspoň u nás, zrcadlově levice i pravice (jeden kolega z „levicového“ deníku hovoří o „vyhlazovací válce“, která dnes panuje mezi koalicí a opozicí). Toto pojetí u nás bohužel sdílí nejen pravice, zejména ta „klausovská“, ale zrcadlově i levice, a odráží se v arogantním a nenávistném postoji Jiřího Paroubka k Topolánkově vládě. Paroubek jen opakuje v o mnoho siláčtější podobě nekorektní postup ODS vůči ČSSD v době Špidlovy a Grossovy vlády.

Pokud jde o nepřetržité osmileté vládnutí ČSSD, nechci se teď přít o jeho přínosy a prohry, ale jde mi o jednu zásadní věc, totiž tu údajnou nepřetržitost. Ve skutečnosti šlo o tři dost disparátní období. Polistopadová ČSSD není žádné organické pokračování fakticky zlikvidované předúnorové ČSSD. Je to docela nový útvar, v němž se sdružili komunisté s lidskou tváří z r. 1968 (kteří kdysi pomáhali ČSSD zničit a v roce 1968 bránili jejímu obnovení), normalizační komunisté, kteří ztratili víru, že by jim komunistická strana mohla do budoucna dát nějakou kariérní perspektivu, a pak lidé minulostí nedotčení s neurčitými sympatiemi k tomu, co si sami představovali pod pojmem „sociální demokracie“. Tyto různorodé součásti se podařilo spojit v silnou politickou stranu Miloši Zemanovi, ambicióznímu excentrikovi, který tam cítil volný prostor pro uplatnění (přičemž se nemohu zbavit podezření, že kdyby u nás existovala šíitská muslimská strana s větší veřejnou podporou a s obdobným volným prostorem, byl by se pokusil o ni). Nechci bagatelizovat jeho zásluhy, nicméně příznačné je, že po třech letech ho měli plné zuby i jeho nejbližší spolupracovníci a navíc bylo jasné, že ČSSD s ním ve volbách žádnou díru do světa neudělá. Následovalo období spojené se jménem Vladimíra Špidly (a Stanislava Grosse, který se pokusil víceméně pokračovat ve Špidlově politice). Špidlovi slouží ke cti, že se pokusil o jakési navázání na sociálnědemokratické tradice. ČSSD se pod jeho vedením stala kompatibilní pro jinou formu spolupráce s občanskými stranami, než jakou představovala opoziční smlouva, a paktování s KSČM pro něj bylo ze zásadních důvodů tabu. Bohužel, ODS se ke Špidlově vládě chovala podle zásad odvozených z von Hayeka a Špidla sám měl víc dobré vůle než politických schopností. Po zhroucení jeho experimentu přišel ke slovu Jiří Paroubek jako ztělesněná Nemesis. Udělal vlastně jen jednu zásadní věc: zboural tabu nespolupráce s komunisty, které Špidla v podstatě držel a ODS z něho tyla. Formálně vládl s malými středovými stranami, co potřeboval, prosazoval s KSČM. Jeho hlavním nepřítelem se stala ODS a prováděl vůči ní politiku, jakou ona sama předtím prováděla vůči Špidlovi, jen daleko efektivněji. Zároveň obohatil českou politickou kulturu o takovou míru buranského hulvátství, před níž všechny Zemanovy excesy blednou. Tuto politiku se všemi zmíněnými atributy drží dodnes a sklízí s ní velké úspěchy.

Tím chci říci, že v přechodu od Zemanovy ke Špidlovi a od Špidly k Paroubkovi bylo víc diskontinuity než kontinuity. Pozoruhodné přitom je, jak snadno se funkcionáři ČSSD přizpůsobovali přechodu z jedné periody do té další.

Pan Vyvadil vylučuje do budoucna velkou koalici z 98% a koalici s komunisty z 94% (ty 4% rozdílu neumím racionálně uchopit, nicméně jsou mi poněkud podezřelá). Shodnu se s panem Vyvadilem na tom, že velká koalice je za této situace naprosto nežádoucí (i když důvody, které nás k tomu vedou, budou možná různé). Taky nepodezírám pana Paroubka, že by se chtěl bez okolků zamilovaně vrhnout do náruče pana Filipa. Rozhodl se jen KSČM využít jako platnou kartu ve hře. Cestu mu k tomu rovnaly všechny polistopadové reprezentace počínaje tou Havlovou. KSČM je ovšem extrémistická a populistická strana a od svého počátku taky ruská lobby. To že se ČSSD s komunisty shodne v sociálních otázkách, je jen čertova vábnička.

Považuji politiku nynější Paroubkovy ČSSD za zhoubnou

- pokud jde o politickou kulturu v postkomunistické ČR,

- pokud jde o paktování se s komunistickým čertem, zastupujícím ruské imperiální zájmy,

- pokud jde o svod zjednodušit prostředky politické manipulace na úroveň, která neodpovídá demokratickým standardům, zavedeným po roce 1989.

Důvod, proč by Topolánkova ODS (Topolánek se těžkopádně a nedůsledně, ale svým způsobem poctivě pokoušel distancovat od klausovského fundamentalismu podobně, jako Špidla od Zemana) měla odejít do opozice, je podle mého názoru jediný: aby tu do budoucna zůstala nějaká relevantní politická síla, schopná aspoň v něčem vzdorovat politice nynější Paroubkovy ČSSD, kterou považuji za neblahou.

Kdybych měl použít dnes módní formulace, není to o „pravici“ a „levici“, ale o demokracii a politické kultuře. Prosazení Paroubkovy koncepce by znamenalo regres vzhledem k vývoji po roce 1989: ne snad proto, že by hrozil návrat před rok 1989 (cestování do minulosti je v našem světě vyloučeno), ale že hrozí cesta do budoucnosti, která může být ještě horší než ta minulost.

4. ledna 2009