Bilance koaličního vládnutí

Už na někdy na začátku letošního léta bylo zjevné, že se koaliční politická mašinérie zadrhla: vláda začala v parlamentu postupně ztrácet podporu pro své nejdůležitější projekty. Rozkol v koaličních stranách, především v ODS, postupně sílil. Do protivládního tažení se málo korektním způsobem zapojil největší český deník. Katastrofická volební porážka v krajských a senátních volbách předznamenala další sesuv. Koalice přišla o přeběhlíka Pohanku. V okolí prezidenta Klause vznikají hned dvě „autenticky pravicové“ strany. Koalice už nedokáže prosadit ani program schůze PS. Paroubkovi se zjevně podařilo domluvit s Klausem na jakémsi účelovém protitopolánkovském spojenectví. Vláda prohrála dvě klíčová hlasování – o registračních poplatcích ve zdravotnictví a o českých vojenských misích v zahraničí. Dohoda o „klidu zbraní“ v době českého předsednictví EU zjevně nebude.

Jistě, největší koaliční strana zaznamenala i úspěch: v průběhu kongresu ODS se prokázala nezpochybnitelná stručnost Topolánkova týmu v oboru politické manipulace. Vůbec to nemyslím pejorativně, manipulace k politice patří. Přes velmi nepříznivý výsledek dvojích voleb a následný nástup Klausových chráněnců se nynějšímu vedení podařilo výrazně upevnit své pozice a výrazně oslabit hlavního konkurenta. Tato stabilizace v třicetitisícové základně ODS je v podivném kontrastu s totálním rozvratem, jaký panuje ve vládní koalici.

Na rozvrat bylo založeno už v prvním roce po volbách do PS, začalo to vlastně těsně před nimi. Zde jsou hlavní problematické kroky vedení ODS a vládní garnitury:

Za prvé, nekorektní prezentace tzv. Kubiceho zprávy těsně před volbami. Akce nepochybně ODS na reputaci dlouhodobě nepřidala.

Za druhé, dočasný ústup od koaličního projektu a pokus o dohodu s Paroubkem v létě 2006. Je těžké ji brát jinak než jako nechtěný podraz na předsedu KDU-ČSL Kalouska. Důsledkem byla destabilizace poměrů v KDU-ČSL a vznik úděsného fenoménu Čunek.

Za třetí a především – pokus postavit vládní většinu na dvou poslancích, získaných za nejasných okolností z protivného tábora. Bylo zjevné, že pro vládu chystající razantní reformy je taková podpora krajně labilní. Tehdejší převaha ODS nad ČSSD (pokud jde o preference) představovala jen velmi pomíjivou výhodu.

A to, za čtvrté, zvlášť v situaci, když třetí člen koalice, Strana zelených, v sobě od počátku nesla zárodky záhadné smrtelné choroby, která postihuje všechny politické útvary pronásledované přízní exprezidenta Havla.

Není tedy divu, že po úspěšných začátcích začal vládní stroj zadrhávat: v ODS, jako v každé straně, byli nespokojenci, na něž se nedostaly vládní prebendy. Během času se vzpamatovali, aktivovali a soustředili kolem sebe další. Vzpouru ve Straně zelených předseda Bursík s námahou potlačil, přišel však nenávratně o dva poslanecké mandáty. Čunkovu aféru se podařilo sice zlikvidovat způsobem, který zanechal ve veřejnosti značné pochybnosti. Čunek sám prováděl během ní i poté obojakou politiku.

V těchto kulisách naráželo a naráží vládní úsilí prosadit některé kontroverzní záležitosti (vyrovnání s církvemi, americká radarová základna, registrační poplatky ve zdravotnictví) na obrovské potíže. Vzhledem k tomu, že opozice všech problémů bez váhání a efektivně využila, klesla postupně výrazným způsobem popularita vlády a preference vládních stran. Vládní většina v PS je ta tam, oponenti v koalici jsou, i když z různých důvodů, schopni blokovat všechny vládní iniciativy a dokonce i schválení programu schůze Sněmovny. Zároveň ale nikdy nebudou hlasovat pro nedůvěru této vládě, protože by jim osudově ujela křesla pod zadnicemi. Koalice je ve stavu klinické smrti, ale může v něm zůstat až do řádných voleb napřesrok. Opozice jí totiž s pomocí přeběhlíků dokáže zabránit dělat cokoli smysluplného, ale nedokáže ji svrhnout. Tento stav jí vyhovuje, protože vládě ve stavu klinické smrti mohou preference jen klesat.

Situaci by vyřešily předčasné volby. Ty ovšem drtivě vyhraje ČSSD. Konsensus napříč politickým spektrem je tedy těžko dosažitelný. Také předsednictví v EU, přestože jde víceméně o formální záležitost, předčasné volby odsouvá. Čím později budou, tím lépe pro opozici. Zvlášť dobrou zprávou je pro ni vznik nových pravicových stran: ji neohrozí, ale ODS oslabí.

Pád vlády a odchod ODS do opozice je neodvratný. Nástup opozice (ČSSD, KSČM) nedává záruky, že zůstanou zachovány dosavadní na české poměry nezvykle vysoké standardy občanských práv, prosazené po listopadovém převratu. Nezaručuje ani, že zůstane zachována dosavadní zahraničněpolitická orientace ČR. Přesto by byla situace po vítězství ČSSD ve volbách přirozenější než nynější rozvrat. A čím později dojde ke střídání u vládního vesla, tím hůř pro ODS a koalici. Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, je přitom ovšem velmi důležité, aby tu zůstala zachována relativně silná opozice, silná opoziční strana, zbavená fundamentalismu, doktrinářství a fanatického šovinismu a schopná korektně komunikovat s potenciálními partnery. O to jde, ne o to, držet se vládních křesel zuby nehty. Je to velmi náročný úkol: bude na něj ODS mít?

28. prosince 2008