ARCHIV

Debata se posunula, iluze přetrvávají

Vicepremiér Petr Mareš poskytl v sobotu rozhovor Mladé frontě Dnes. Jedním z témat je i sudetoněmecká problematika. Mareš ji pojednává přece jen trochu jiným způsobem, než na jaký jsme od českých ústavních činitelů zvyklí. Hovoří o „vyhnaných sudetských Němcích“, kritizuje zároveň Zahradilův i Grebeníčkův populismus, provádí jakousi (dosti nesmělou) sebekritiku US-DEU za účast na manifestačním hlasování PSP ČR o Benešových dekretech loni v létě a uzavírá, že sudetoněmecké téma před námi stojí jako vnitřní etický problém i jako problém země vstupující do EU.

Není to nedůležité: k dalším Marešovým formulacím mám podstatné výhrady, ale zdá se mi, že je snad v tomto případě mohu vnést bez předem daného pocitu všeobecné marnosti.

Mareš říká: „Myslím, že stanovisko prezidenta ze 14. března i vyjádření vlády ke vstupu do EU jsou důležitými kroky. I když já osobně mám pocit, že ty formulace jsou až příliš opatrné, debata se posunula kupředu.“ To je ovšem řečeno víc než diplomaticky. Klaus ve svém prohlášení k výročí německé okupace ČSR přišel s absurdním tvrzením, že sudetské Němce bezprostředně po válce zasáhl vlastně německý teror. Šlo prý o činy nepřijatelné z dnešního hlediska (přeloženo do češtiny: dnes to vypadá, jako by to bylo nepřijatelné, ale ve skutečnosti to bylo v pořádku). Minulost už nezměníme, dívejme se do budoucnosti (přeloženo do češtiny: oběti nedostanou ani vindru; je zajímavé, že minulost se z tohoto hlediska dělí na tu, kterou změnit lze, totiž např. minulost nuceně nasazených Čechů, a na tu, kterou změnit nelze, tj. minulost nuceně nasazených Němců). Česká vláda pak v prohlášení ke vstupu do EU jen papouškuje to, co předtím řekl prezident: mluví o „z dnešního hlediska nepřijatelných událostech a činech“ bezprostředně po válce (podobně cudně nazývali komunisté krvavé potlačení maďarské revoluce z roku 1956 „maďarskýni událostmi“) a prohlašuje, že se nelze vrátit zpět, je třeba se dívat dopředu.

„Vstřícná slova německého kancléře“, která si Mareš tak pochvaluje, znamenají ve skutečnosti schválení tohoto českého alibismu, jenž ani předsedovi US-DEU nejde docela pod fousy. Příčiny vyhnání prý vzešly z Německa a Benešovy dekrety mají co do činění s německým přepadením ČSR. Ve skutečnosti mohli čeští politici po válce na německé přepadení ČSR a vše co následovalo, reagovat tisíci různými způsoby – a svobodně si zvolili jeden z nejhorších. Nešlo o žádnou reakci jako v chemii, ale o svobodné rozhodnutí, které je třeba ospravedlnit. A to jde zrovna v tomto případě víc než ztuha. Schröder ovšem není první německý kancléř, který na demagogii českých politiků přistoupil – před ním to při přípravě česko-německé deklarace udělal už Helmut Kohl.

Mareš zato kritizuje usnesení Spolkové rady, odkazující ke rezoluci EP z roku 1999, v níž se žádá zrušení Benešových dekretů. Je to prý špatná reakce na náš vstřícný krok. Jaký vstřícný krok? Žádný se zatím nekonal. A proč špatná? EP se letos na základě problematického posudku prof. Froweina správně rozhodl nezatěžovat otázkou Benešových dekretů přistoupení ČR k EU. To neznamená, že by dekrety požehnal a ospravedlnil. Spolková rada nepřipomíná nic jiného než Mareš: ta otázka před námi prostě stojí. Totéž vzkázal předseda EP Pat Cox letošnímu setkání sudetských Němců v Augsburgu.

Místopředseda Mareš ví o tom, že máme problém. To je dobré a nadějné. Jen by se ještě měl zbavit nadbytečných iluzí o vládě, v níž zasedá.

27. června 2003