Držet pozice je sebevražedná politika

Stalo se, co si prozíravější pozorovatelé mohli spočítat už v okamžiku, kdy se premiér Topolánek rozhodl postavit vládu na dvou dezertérech z ČSSD (měla to být vláda s reformním programem, který vždycky v něčem narazí na nesouhlas ve veřejnosti). Po dvou letech jí osudově došel dech. Všechny koaliční strany mají vážné vnitřní problémy. Bursík i Topolánek sice stabilizovali své postavení ve stranickém vedení, do situace v Poslanecké sněmovně, na které záleží, se to pochopitelně promítnout nemohlo.

Reformy se postupně vytrácejí. Na vyrovnání s církvemi vláda zapomněla nejdřív kvůli nesouhlasu uvnitř ODS. Že by mohly projít veledůležité smlouvy o radarové základně, je dnes v podstatě vyloučeno. „Kompromis“ ohledně registračních poplatků by poplatky zjevně fakticky odepsal. Dramatický pokles preferencí nejsilnější koaliční strany se potvrdil ve volební porážce. Přeběhlík Pohanka opustil koaliční palubu. A konečně koalice prohrála hlasování o vojenských misích a o úplném zrušení registračních poplatků. Zejména hlasování o vojenských misích bylo krystalickou demonstrací koaliční slabosti – koalice si je prohrála sama.

Předseda Paroubek byl bezprostředně po kongresu OSD dobrá vůle sama. Pak se sešel s prezidentem Klausem a jeho rysy ztvrdly. Projevilo se to ve stanovisku ke zdravotním poplatkům: jde mu o jejich formální zachování při faktické likvidaci (na ODS by zbylo ódium toho, kdo to vymyslel, ČSSD by je v budoucnu u vládního vesla nemusela znovu zavádět). „Pakt o neútočení“ má být vázán na předčasné volby na podzim příštího roku. A konečně: pokud se vláda neomluví za výroky ohledně neschválení zahraničních vojenských misí a neodvolá ministra vnitra Langra, ČSSD opět vyvolá hlasování o nedůvěře.

Při hlasování o registračních poplatcích sehrálo klíčovou roli pět poslanců ODS (dva z nich sklátila náhlá choroba). Jejich nepřítomnost snížila kvórum pro schválení zákona na přijatelnou hodnotu. Tlustý a spol. neměli s poplatky dosud zaregistrovatelný problém. O souvislosti se setkáním Paroubek-Klaus lze samozřejmě jen spekulovat, jde to ovšem takřka samo od sebe.

Pozoruhodné jsou rovněž zprávy, které prosákly o jednání předsedy Paroubka s velvyslanci USA, velké Británie, Polska a Nizozemska. Jednal s nimi údajně z pozice síly. Tyto zprávy Paroubek nepotvrdil, ale ani nepopřel. Nechce se mi věřit tomu, že by si při jednání nebyl vědom toho, že si to může dovolit, protože má zahraničně politicky krytá záda: je to racionální politik.

Pro současnou situaci se nabízejí historické paralely: od přelomu let 2006-7 přes sarajevský až po vzdálenější minulost. Za zvlášť inspirativní považuji paralelu s obdobím od podzimu 1968 do podzimu 1969. Ne snad v první řadě pro možné analogie s chováním ČSSD a jejího předsedy (i když osobně jsem přesvědčen, že nástup Paroubkovy ČSSD do Strakovky bude znamenat nejvýraznější politickou změnu po listopadu 1989) nebo pro analogie v chování tehdejšího a dnešního prezidenta. Jde o přístup vládní koalice a ODS. Jeho podstatou je tzv. držení pozic v předem ztracené situaci. Pozice se drží, „aby se zabránilo nejhoršímu“. Hrozí totiž, že na naše místo by mohli přijít (ještě) daleko horší, než jsme my sami. Pokud pozice drží vláda, kterou opozice drží slušně řečeno v šachu, nedokáže dělat nic jiného, než co by dělali ti horší, kteří by tam přišli v případě její rezignace. Pro opozici je to výhodné, vláda dělá to, co jí diktuje opozice, ale vzhledem k tomu, že to dělá vláda, má to věrohodnost i pro její příznivce. Postupně se držitelé pozic stávají stejnými jako ti horší, co by přišli místo nich. V tom okamžiku jsou jako neužiteční potupně vykopnuti.

Zdá se, že se polistopadový vývoj dostal do jakéhosi zlomového bodu. Doba chiliastických spasitelů (na jedné straně ideologie pravdy a lásky, resp. kapitalismu bez atributů, na druhé nemotorné či vyčůrané kompromisnictví v praktické každodenní politice) uplynula. Ke slovu se hlásí schopný a zručný předlistopadový manažer, který žádnou spasitelskou ideologii nemá, protože ji nepotřebuje. Bylo by dobře, kdyby tu zbyla nějaká viditelná opozice. Vládní koalice bohužel dělá nechtě všechno možné, aby nebyla.

Lidové noviny 22. prosince 2008