Neexistující od samého počátku

Někdy v první půlce prosince proběhla v Lidových novinách pozoruhodná výměna čtenářských dopisů. Vladimír Just v rámci polemiky ocitoval několik vět z práce známého popularizátora odkazu TGM Zdeňka Mahlera. Vyšla v roce 1954, byla věnována Juliu Fučíkovi. Okrajově se tam však taky hovoří o „reakční úloze prezidenta T. G. Masaryka,o kterém se říkalo demokrat a humanista. Tatíčkovský kult Masaryka jest doposud opředen mnohými legendami, které záměrně zatemňují jeho úlohu jako vůdčího exponenta surového kapitalistického řádu.“

Zdeněk Mahler se v odpovědi brání tím, že zmíněnou práci vůbec nenapsal. Důkazem jsou mu podrobné denní záznamy, které si tenkrát vedl. Z nich jednoznačně vyplývá, že sice jakousi studii do vydavatelství dodal, ta však byla odmítnuta.

Spor je velmi podnětný z hlediska přístupu k choulostivým stránkám minulosti. Vezměme si modelový případ, poměrně častý: někdo napsal v jisté době o nějaké osobnosti to, co tenkrát letělo (jinak to tehdy nešlo), a o čtyřicet let později taky to, co tenkrát letělo. Potíž je v tom, že oba názory jsou tak říkajíc úplně nekompatibilní. Je to věc poměrně častá - nic, na co by se umíralo, ale taky nic, čím by se dotyčný mohl nějak zvlášť pyšnit. Někdo by se snad dokonce styděl. Technik, jak se vyhnout podobným nepříjemným pocitům, je celá řada. Například: tenkrát tak o té osobnosti psali všichni, protože jinak to nešlo; dnes už se to nemusí. Myslil jsem to upřímně. Vyčítat mi to je tzv. prézentismus (chybné posuzování historie dnešníma očima). Tato obhajoba, jak vidno, není příliš přesvědčivá: když se nedalo psát jinak, pořád se ještě nemuselo psát vůbec.

Jak vidno z případu pana Mahlera, je však možná i obhajoba poučená na pojednávání záznamů z registru svazků. Vůbec jsem to nenapsal (podle vzoru nic jsem nepodepsal). Zbývá už jen sehnat někoho, kdo se přizná, že to napsal místo mne a podloudně vydal pod mým jménem, všechno dát k soudu a pomlouvači budou solit.

S minulostí jsou problémy: vyplouvají z ní věci nepříjemné, které pak musíme krkolomně zametat pod koberec. Hrozí, že přitom budeme svým bližním pro legraci. I zde by mohla pomoci zkušenost s registry svazků: nejen StB, jak tvrdí Petr Uhl, ale celé komunistické Československo byla přece zločinná organizace, a proto nic, co tenkrát vyšlo, nelze brát vážně. Je podezření, že vše bylo prefabrikováno jen a jen za účelem kompromitace nejrůznějších poctivců.

Anebo, když to domyslíme do důsledků: prohlásit, nejlépe zákonem, celé období let 1948-89, podobně jako mnichovskou dohodu, za neexistující od samého počátku. Všechno, co se dochovalo, svézt do jednoho velkého skladiště a zapečetit sedmi pečetěmi. Všichni jsme se vylíhli 17. listopadu 1989 ze sněhobílých vajec.

A jenom pokud by někdo i potom otravoval, pronikne speciální tým za zapečetěné dveře a zašťourá v troskách neexistující minulosti. To by v tom byl čert, kdyby se na toho kverulanta něco nenašlo!

Respekt 52/2008