Vyhánění Čechů ze Sudet

Tomáš Krystlík reaguje na článek Jana Gazdíka z Mladé fronty Dnes. Dopis a přiložený (starší) autorův článek.

Český blud - vyhánění ze Sudet

V přirozených poměrech je samozřejmé, že se policisté, celníci, úředníci státní správy a státní zaměstnanci rekrutují z místního obyvatelstva. Tak tomu bylo také v dobách před vznikem ČSR v pohraničí českých zemí. Během prvních let republiky byli však místní němečtí úředníci a zaměstnanci nahrazováni českými, kteří se za tímto svým novým zaměstnáním přestěhovali. Obdobný stav byl ve školství v důsledku zřizování „menšinových škol“, pro něž většinou neexistovala skutečná potřeba, v zemědělství přidělováním konfiskované půdy v německy osídlených krajích téměř výhradně českým zemědělcům, mnohdy v celých koloniích. Byl to tedy stav naprosto nepřirozený a místní obyvatelstvo mu chtělo učinit konec.

Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebyla plánována a organizována etnická čistka, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Čs. centrální úřady od 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Příklady telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům například ústeckého kraje lze nalézt v [Intolerance].

Obyvatelé, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými zásahy během republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat a vydržovat. Ohrožovala je především ztráta existenční základny, tedy obživy. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání. Čs. stát proto evakuoval své zaměstnance a úředníky sám (ne však všechny). Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou asi německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni.

Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní jako popud k útěku vedle násilí, hrozeb a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, „přestěhoval jsem se z lásky k vlasti“, či „toužil jsem po životě mezi občany české národnosti“. [Šíma 1945] Zejména legionáři, činovníci Sokola a starostové utekli údajně z národních a kulturních důvodů. [Heumos] Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a, což je málo zmiňováno (např. v [Krsek]), i obava odloučení od svých rodin a příbuzných, protože hraniční režim se zbytkem republiky, později s protektorátem, byl přísný (později se uvolnil) a hrozilo, že se příbuzní po léta neuvidí.

I část německého obyvatelstva se cítila být nucena se ze Sudet přestěhovat a to ze zcela jiných důvodů - z obav před pronásledováním ze strany sudetoněmeckých nacistických spoluobčanů, tak nacistického režimu z Německa. Byli to především Židé, aktivní sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky v Republikánské obraně (Republikanische Wehr), a komunisté. V Opavě, Liberci, Karlových Varech je musely po odstoupení území Německu německá policie a zásahová komanda gestapa vzít preventivně do vazby, aby je ochránily proti násilí ze strany místních nacionálních socialistů. [Zimmermann] Tato část obyvatel začala s útěkem ze sudetských oblastí v počtu několika tisíc již ve dnech po vyhlášení první mobilizace 20. 5. 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu. [Gebhart]

Po uklidnění během léta 1938 se napětí koncem srpna a v září opět stupňovalo, hlavně následkem doporučení Runcimanovy komise ve prospěch oddělení Sudet, a tedy i počet vystěhovalců opět stoupal. K 27. 9. 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc přestěhovaných československých občanů. Během následujících týdnů stoupal počet přišedších rychleji, takže brzy přesáhl sto tisíc (i s uprchlíky z polského záboru Těšínska, pak z maďarského záboru Slovenska, posléze z celého Slovenska a z Podkarpatské Rusi - přestěhovalci ze Sudet nejsou ve statistikách vyděleni).

Z odstoupených území Německu se stěhovaly skupiny českého obyvatelstva, které tam byly dosazeny zásahy české správy, politiky, českých hospodářských opatření. Naproti tomu usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých obcích, které připadly v roce 1938 říši, nebo roztroušené v německých oblastech ve svých domovech, v naprosté většině zůstalo. Německé úřady Čechy ze Sudet nevyháněly, jejich majetky nezabavovaly. Vyskytly se sice případy, kdy radikální síly SdP a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) Čechy zatýkaly a zabavovaly jim majetek, ale to jim rychle zatrhl K. H. Frank svým nařízením, že takové věci jsou výhradně v kompetenci gestapa. [Zimmermann]

Vyvstala nutnost zorganizovat základní péči o takové počty nově přibyvších obyvatel. 6. 10. vydalo ministerstvo vnitra příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly povinnou evidenci vystěhovaných z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, „dočasných přistěhovalců z obsazeného území“. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu a dále o jejich další budoucnost, tedy zapojení do hospodářského procesu republiky nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Čs. úřady se dohodly, že za uprchlíka (byť tento termín byl v té době určen pro zcela jinou kategorii osob) budou považovat jednak cizího státního občana, který bydlí nebo se přistěhuje do českých zemí z důvodu hospodářského ohrožení nebo politického útisku v domovském státě, jednak toho, kdo po 20. 5. 1938 (květnová mobilizace) opustil nebo opustí území odstoupená Německu, Polsku nebo Maďarsku a měl v den 20. 5. 1938 čs. státní příslušnost s právem domovským do území postoupeného nebo nynějšího čs. území. [Gebhart]

Jako přistěhovalci (uprchlíci, vystěhovalci, přestěhovalci – používaly se tehdy všechny čtyři termíny) nebyli evidováni aktivní zaměstnanci státní správy a státních podniků, kteří po přechodu do vnitrozemí dostávali nadále svůj služební příjem; avšak důchodci všeobecně, i penzionovaní státní zaměstnanci a úředníci, povinnému soupisu podléhali. [Gebhart]

Dne 20. 11. 1938 byla uzavřena smlouva s Německem o státním občanství a opci, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území a Němců ve zbytkovém Československu (č. 300/1938 Sb.). Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 trvalé bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost ve prospěch československé, což byl případ obyvatel Hlučínska bez ohledu na národnost. V obou případech získali říšskoněmecké občanství také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i manželky oněch dětí a vnuků. Manželka říšské občanství nezískávala, pokud je nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se při posledním předválečném sčítání lidu (1930) přihlásil k německé nebo slezské národnosti a měl domovské právo k 10. 10. 1938 na odstoupených územích Německu, optovat pro československou státní příslušnost nesměl (slezská národnost, později i kašubská a mazurská, se pokládala principiálně za německou), Hlučíňané už vůbec ne, protože jejich říšská státní příslušnost byla jen obnovena. Recipročně optovat pro německou státní příslušnost mohli do 29. 3. 1939 i českoslovenští státní občané německé národnosti v okleštěném Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.

Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby čs. občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Toto ustanovení přiznávala smlouva zcela analogicky a se stejným termínem i ČSR pro osoby německé národnosti přistěhovavší se do ČSR po stejném datu. Přestěhovávaným osobám z obou států včetně optantů smlouva zaručovala vzít si sebou veškerý movitý majetek, vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání, [Deutsch-Tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb.] Ale ani jedna smluvní strana (místo česko-slovenské posléze Protektorat Böhmen und Mähren) možnosti přesunu optovavšího obyvatelstva nevyužila.

V místech s alespoň 20 % českého obyvatelstva zůstaly zachovány obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem, byť měšťanské byly postupně zavírány. České spolky a organizace, s výjimkou dobrovolného hasičstva, byly rozpuštěny.

Uváděné počty násilností v české literatuře jsou většinou značně nadsazené. Údaje čs. ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých, z toho o 16 Češích a 11 Sudetoněmcích v roce 1938 do odstoupení území Německu. [Jaksch, Klimek 2002, Zimmermann] Kromě toho bylo 26 čs. policistů za tzv. sudetoněmeckého povstání v září 1938 zavlečeno do Německa. [Klimek 2002] Volker Zimmermann uvádí, že členové Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského svazu (Sudetedeutsches Freikorps, SFK) a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) zatýkali členy KSČ (hlavně Sudetoněmce, ale i Čechy), obou sociálně demokratických stran, čs. úředníky a přepravovali je přes hranice. Dne 25. 9. 1938 bylo na území říše, jak vyplývá ze zprávy německého ministerstva zahraničí, 1449 zajatců z ČSR bez rozlišení jejich národnosti. [Zimmermann] Československá armáda zase hojně zatýkala a internovala příslušníky SdP. Později, podle mnichovské dohody, si ony „politické vězně“ oba státy vzájemně vyměnily.

Na realizaci mnichovské smlouvy dohlížela mezinárodní komise složená z britských, francouzských a italských důstojníků pod britským předsednictvím. Podle zpráv komise došlo k méně než deseti incidentům. Jednalo se většinou o přestřelky před příchodem Wehrmachtu, jichž se zúčastnily jednotky SS, SFK a československá armáda, ve kterých byli i mrtví. Ojediněle to byly i sabotáže na dálkových sdělovacích kabelech, nebo střelba na německé vojáky, která se připisovala komunistům.

Nenávist zfanatizované části německého obyvatelstva po připojení Sudet k říši (většina sudetoněmeckého obyvatelstva se v tomto směru chovala neutrálně) vyústila hlavně do výtržností vůči osobám stejné národnosti odlišného politického smýšlení. Odhaduje se, že odpůrců národně socialistické totality bylo z celkových cca 3,1 milionů osob německé národnosti v odstoupených územích 400 až 500 tisíc Sudetoněmců. [Jaksch – Kolarz, Wiskemann, Gebel] Násilnosti vůči Čechům jsou mnohem hůře doloženy, zřejmě se nevyskytovaly v takové míře jako násilnosti mezi Sudetoněmci samými. Výtržnosti a násilnosti probíhaly hlavně v době mezi odchodem československé armády a příchodem německé. Wehrmacht veškeré násilnosti, zejména z řad příslušníků FS, okamžitě zarazil. [Gebel] V mnoha městech došlo k výtržnostem zaměřeným proti německým odpůrcům připojení Sudet k říši, kterým bylo mimo jiné předhazováno, že Čechům sloužili jako špiclové a přisluhovači. V Liberci hnali ulicemi „soudruhy" ověšené cedulemi s hanlivým nápisem „Jsem zrádce národa". V Krnově a v Opavě byly na domech umístěny cedule s nápisem, že zde bydlí nepřátelé státu a bolševici. V Kolštejně v okrese Šumperk byli sociální demokraté zbiti příslušníky FS a v jedné obci u Chomutova byla předsedkyně sociálně demokratické sekce žen donucena za posměchu a nadávek po celý den zametat ulici. V Jirkově v severozápadních Čechách, byli komunisté a sociální demokraté i jejich ženy zfackováni a výhrůžkami a nadávkami přinuceni čistit veřejné objekty (čistění kašny, zametání ulic), „aby město bylo při slavnostním přivítání (Wehrmachtu) v plném i lesku". [Gebel]. Pokud jde o autenticitu jednotlivých zpráv, je v zásadě na místě jistá opatrnost, protože Sudety byly v prvních dnech po připojení plny fám, že ani gestapo v tom nemělo jasno. [Gebel]. „Příslušníci FS vytáhli z bytů určitý počet dřívějších (německých) sociálních demokratů, kteří špiclovali pro českou tajnou policii; většina z nich pak dostala pořádnou nakládačku“. V mnoha (!) služebnách československé policie byly totiž zanechány písemné materiály, podle nichž se mohli nacisté dopátrat totožnosti svých odpůrců. Násilnostem proti Sudetoněmcům odlišného politického zaměření, zejména proti německým sociálním demokratům, musel zabraňovat na několika místech i Wehrmacht. [Zimmermann]

Podle vzpomínek pamětníků byl „vztah Němců k Čechům po invazi takový, že se uvolňovaly dlouho zadržované pocity. Někde to také byly organizované nářezy Čechům“. [Zimmermann] Zloba radikálů z SdP se soustřeďovala hlavně na členy tělocvičné organizace Sokol a na státní zaměstnance za jejich předchozí chování v německých sídelních oblastech. Není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, ani nařízení německých státních a správních úřadů vybízejících k vysídlení Čechů, nebo ho nařizující. [Zimmermann] Jedinými dvěma známými případy je 40 Čechů - železničářů (počet včetně rodinných příslušníků) z Nýřan u Plzně, kteří byli obviněni, že poškodili drážní telefonní kabel, a jednoho Čecha v čelné pozici za „podíl na česko-komunistických provokacích proti německému elementu“. Ty německé úřady vyzvaly, aby se vystěhovali, [Zimmermann]

V Žatci došlo k pokusu vyhnat Čechy ze zemědělských statků přidělených jim v rámci pozemkové reformy. Německé úřady tomu zabránily. Postoj německých úřadů k vysídlování byl zdrženlivý - povolovaly demobilizovaným vojákům české národnosti se vracet do svých domovských obcí v Sudetech. [Zimmermann] Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli přímo napadeni nebo nuceni k vystěhování. Ve většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv jako důsledku fyzického pronásledování. [Zimmermann] Lze sice z výpovědi postižených vyvodit, že k vyhánění Čechů bez svolení německých úřadů někdy docházelo, ale „z těchto sdělení nevyplývá žádná informace o rozsahu akcí“. [Zimmermann]

Vojenské incidenty byly zaznamenány i po obsazení odstoupených území německou armádou. První byl zaznamenán 21. 10. 1938 na čs.-německé hranici u Litoměřic, vyprovokován čs. armádou. 1. 11. 1938 vpadli neuniformovaní příslušníci SdP u Moravské Chrastavy přes hranici a zabrali jednu obec. Čs. armáda je z obce vytlačila za cenu několika mrtvých na obou stranách. 9. 1. 1939 proniklo devět Sudetoněmců do jedné české obce v poličském okresu (v odstoupeném území), kde obsadili devět domů obývaných Čechy. Pořádek zjednala říšská policie. [Zimmermann]

Gebhart [Gebhart] cituje Šímu [Šíma], který spočetl, že z území odstoupených Německu odešlo celkem 168 804 osob, z toho 139 034 národnosti české, 10 496 německé, 18 076 židovské. Jan Rataj uvádí celkový počet 122 tisíc Čechů přestěhovaších se, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých antinacistů uprchlých z území odstoupených Německu [Rataj]. Peter Heumos dochází k počtu 140 tisíc osob české národnosti, které se přestěhovaly ze Sudet do vnitrozemí, tedy jen necelá jedna pětina tam žijících Čechů, a upozorňuje, že počet českých přestěhovalců v různých historických pracích silně kolísá. [Heumos] Erich Kulka uvádí, že z území odstoupených Německu odešlo do okleštěné ČSR na 70 tisíc českých vysídlenců, okolo 11 tisíc německých komunistů a sociálních demokratů a asi 17 tisíc židovských uprchlíků. [Kulka 1992] Zejména u osob národnosti německé a židovské nemusejí být počty zcela spolehlivé, protože není jasné, zda jsou nebo nejsou v počtech zahrnuti Židé a němečtí antinacisté vyhošťovaní vládou druhé čs. republiky zpět do Sudet na pospas Hitlerovi, či ti, kteří se z Česko-Slovenska vystěhovali do ciziny. [Zimmermann] Faktem je, že ze 27 073 tisíc Židů v Sudetech (sčítání lidu roku 1930) jich zbylo podle sčítání v květnu 1939 podle různých autorů mezi 1534 až 2649. [Heumos] Někteří Češi si to také s přestěhováním do vnitrozemí rozmysleli a posléze se do odstoupených území Německu zase vraceli. Kolik se jich vrátilo, není nikde podchyceno.

Aby byly počty přestěhovalců ještě nepřehlednější, byli čeští státní zaměstnanci (úředníci státní správy, zaměstnanci státních podniků a vojáci z povolání, tzv. gážisté) ze Sudet „evakuováni“ (rozuměj: přeloženi do vnitrozemí) a nepodléhali, jak výše řečeno, povinné registraci uprchlíků, pokud dostávali i nadále svůj dosavadní plat. Podle dostupných údajů [Gebhart] jich bylo ze Sudet přeloženo 36 119.

Zemský úřad vydal 1. 10. 1938 vyhlášku, kterou šířila Československá tisková kancelář: „Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." A vraceni také zpočátku byli. [Brügel 1967]

Ke 3. 12. 1938 je k dispozici tato statistika, zahrnující bez rozlišení přesídlence z území odstoupených Německu, Polsku a Maďarsku: 151 997 osob se přestěhovalo do vnitrozemí, z toho 85 % Čechů, 11 % Židů a 9 % Němců, ve složení 23 tisíc dělníků, 8 tisíc živnostníků, 1 tisíc rolníků, zbytek připadal na děti a další rodinné příslušníky. [Když Češi utíkali ze Sudet] Z toho je zcela evidentní, s přihlédnutím k německým antinacistům uprchlým z pohraničí od květnové mobilizace do mnichovské dohody (většina z 24 tisíc osob registrovaných k 27. 9. 1938), že vyjma úředníků a státních zaměstnanců opustilo své domovy v Sudetech relativně málo Čechů. Dále ze sociálního složení přesídlenců 32 tisíc výdělečně činných versus 120 tisíc nevýdělečně činných vyplývá, že manželky a děti úředníků a státních zaměstnanců byly mezi uprchlíky započítávány.

Údaje ministerstev o evakuovaných úřednících a státních zaměstnancích jsou neúplné, nebo pouze sumární: ministerstvo dopravy uvedlo 8255 evakuovaných zaměstnanců ze všech ztracených území (Sudety, Těšínsko, odstoupená slovenská území Maďarsku, Slovensko, Podkarpatská Rus), ministerstvo obrany podle vlastních údajů evakuovalo 5603 vojáků z povolání a vojenských zaměstnanců ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, údaje o Sudetech a Těšínsku chybějí. Odhadněme, že z 8255 připadla na Sudety polovina a počet evakuovaných vojáků byl ze Slovenska a Podkarpatské Rusi přibližně stejný jak ze Sudet. Pak dojdeme odhadem k necelým 46 tisícům zaměstnanců státní správy a státních podniků stáhnutých ze Sudet.

Nikde není vyčísleno, kolik státních zaměstnanců a úředníků bylo přemístěno se svým platem a neocitlo se tudíž v soupisu přesídlenců, a zcela chybějí údaje o tom, kolik jich bylo vzápětí po evakuaci penzionováno nebo propuštěno (v resortu zrušeného ministerstva obrany pozbyli v roce 1939 zaměstnání všichni) a v soupisu se tak ocitlo. Hrozí nebezpečí dvojího zápočtu. Těžko si však představit stát, který by měl k dispozici více volných míst ve státní správě a státních podnicích, byť nějaká nová nějaká se uvolnila po zaměstnancích poslaných do penze (snížení penzijního věku) a po nuceném opuštění zaměstnání vdanými ženami. Neuděláme velkou chybu, když budeme předpokládat, že přemístěných (tj. nepropuštěných a nepenzionovaných) státních zaměstnanců a úředníků s plným platem byla nejvýše třetina. Z toho, použijeme-li Šímovy údaje, vychází maximální počet 155 tisíc Čechů včetně státních zaměstnanců a úředníků, kteří z jakýchkoliv důvodů opustili území odstoupená Německu. Přesnější jejich počet zůstane navždy neznám pro nedůsledné a zmatené statistiky československých úřadů.

Uvědomíme-li si, že následkem pozemkové reformy odhadem 100 tisíc námezdně pracujících německých rodin ztratilo obživu [Krystlík] a byly nahrazeny českými, že čeští zemědělci dostali statky a půdu v německých sídelních oblastech, že do pohraničí byly dosazeny další statisíce zaměstnanců českých a státních podniků, které byly povinny obsazovat místa adekvátně podle národnostních poměrů v místě sídla podniku ve vnitrozemí, že čeští úředníci nahrazovali německé na základě jazykového zákona, tak je vlastně s podivem, že se tak málo Čechů z území odstoupených Německu, reprezentujících tam českou koloniální moc, přestěhovalo do vnitrozemí. Nutné je podotknout, že čeští přestěhovalci ze Sudet do vnitrozemí byli místním obyvatelstvem přijímáni chladně s necitelností, mnohdy s neskrývanou nevlídností, hrubostí, ba i nenávistí. Spatřovali v nich vetřelce, přítěž. [Šíma, Heumos]

Těžké to měli političtí uprchlíci německé národnosti ze Sudet, kteří hledali azyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě a které vydávala pražská vláda Hitlerovi – nakládali je do vlaků a posílali je pod policejní eskortou zpět přes hranici. Odhaduje se, že jich bylo vyhoštěno zpět do Německa 20-25 tisíc. [Gebhart 2004, Zimmermann, Heumos] Celkový počet uprchlých Sudetoněmců do českého vnitrozemí se odhaduje na 35 tisíc. [Jaksch, Heumos] Vláda a její předseda Syrový odmítli na naléhání vysokého komisaře pro uprchlíky tyto transporty zastavit se zdůvodněním, že byť se jedná o občany zcela loajální k ČSR nemohou podstoupit riziko vzniku další německé menšiny na československém území. Přitom tatáž vláda několikrát ujišťovala, že sudetoněmecké uprchlíky, kteří musejí počítat na základě své politické činnosti s pronásledováním ze strany říšsko-německých a henleinovských organizací, nebude vyhošťovat. [Heumos]

Prchající Židy ČSR přes nejbližší přechod hned vyhošťovala. Stížnost britské vlády 27. 10. 1938 čs. vládě na tom nic nezměnila. Dopadení Židé vyhoštění do Sudet z ČSR byli nahnáni německou policií zpět do „země nikoho", do úzkého pásma mezi německým a československým územím. Tam tito nešťastníci po týdny bloudili v sychravém podzimním počasí bez přístřeší a stravy mezi poli, i starci, těhotné ženy a děti, dokud se jim nepodařilo proniknout alespoň na přechodnou dobu do Československa, aby se situace případně opakovala. [Heumos, Rataj, Zimmermann]

Jak u Sudetoněmců tak u Židů Češi nejhrubším způsobem porušovali úmluvy o uprchlících, zejména zásadu, že nesmějí být vraceni do zemí, kde se mohou obávat pronásledování. Jak uvádí Johann Wolfgang Brügel, byli po určité období po mnichovské konferenci vydáváni pod policejní eskortou z okleštěné ČSR Češi bydlištěm v odstoupených území a na hranicích předáváni protokolárně německé policii. [Brügel 1967]. Konkrétní počty neuvádí.

Ochota přestěhovalců české národnosti emigrovat dál do světa byla ve srovnání s antinacistickými Sudetoněmci a Židy uprchlými do vnitrozemí velmi malá. I když později, po vzniku protektorátu, někteří Češi již prchali - zpravidla politici a novináři - octlo se v exilu nadproporcionálně více Sudetoněmců než Čechů, o Židech ani nemluvě.

Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení, movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání buď osobního, nebo vyplývajícího z jejich postavení. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy ve stavu krýt poptávku. Movitý majetek si mohli vystěhovávavší vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy byly hrazeny jejich majitelům do protektorátu.

Nemovitým majetkem uváděným do soupisu ztrát byly ve většině případů zemědělské usedlosti přidělené pozemkovou reformou, z hlediska Sudetoněmců, ale také z hlediska nestranného právního citu, bezprávně. Podle souhrnného soupisu z 1. 7. 1939 zanechalo na všech odstoupených a ztracených územích (tj. v Sudetech, Těšínsku, na Slovensku, v Podkarpatské Rusi) zhruba 20 500 rodin (z toho asi 16 000 českých) majetek. Kolik jich z nich bylo ze Sudet, podchyceno není. Postižení jej ocenili vcelku na 3 miliardy protektorátních korun, úřední komise odhadly jeho hodnotu na 1 miliardu 200 milionů. Protektorátní vláda převzala zákonnou povinnost tyto škody přesídlencům uhradit. V roce 1941 se přikročilo k vyplácení záloh, které prozatím – ve skutečnosti navždy – obdržely jen osoby sociálně slabé a pouze do maximální výše 20 000 korun. [Gebhart] Do konce roku 1943 bylo projednáno necelých 24 tisíc případů - tedy více, než byl počet postižených podle soupisu z roku 1939.

Celkový počet Čechů na odstoupených územích Německu k 17. 5. 1939 byl cca 513 tisíc [Bohmann]. Neoptovavší Češi byli německými státními příslušníky české národnosti. Dohromady tvořili (podle české národnosti bez ohledu na státní příslušnost) 15 % obyvatelstva v územích odstoupených Německu. Dá se předpokládat, že k německé národnosti se při sčítání lidu v roce 1939 Němci, kteří za 1. republiky z různých utilitaristických důvodů nebo machinacemi sčítacích komisařů se stali Čechy, s manželkami a dětmi. Také dost Čechů přijalo po odstoupení území německou národnost. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100 tisíc. [Zimmermann] Tedy bez odstoupených území na jihu až jihozápadě země, Hlučínska a Těšínska.

Optantům jak ve zbytkové ČSR, tak v odstoupených územích Německu hrozilo, i když žádná ze smluvních stran této možnosti nepoužila, že budou muset do konce července 1939 opustit své domovy a vystěhovat se se svým movitým majetkem do státu, pro který optovali. Věci nemovité by i nadále zůstaly v jejich vlastnictví, leč nalézaly by se pak na území vedlejšího státu.

Kdo neoptoval (193 793 Čechů), musel od roku 1942 navzdory své české národnosti, pokud byl schopen vojenské služby, narukovat do německých branných sil. Pro svou nevalnou politickou spolehlivost byli později paradoxně přijímáni i do Waffen-SS – k jakémusi převychování. Tak se stalo, že v německých branných silách sloužilo za války odhadem 35 až 45 tisíc Čechů (odhad učiněn z celkového počtu 193 793 osob české národnosti s německým občanstvím k 17. 5. 1939), tedy více než v čs. jednotkách na straně spojenců). Do odhadu nejsou zahrnuty osoby slezské národnosti a Hlučíňané s mateřskou řečí češtinou (dialektem „po našemu“), byť třeba neznali německy ani slovo, neb byli považováni za osoby německé národnosti - Volksdeutsche, deutschstämmig. Boj Čechů v německých branných silách se dodnes pečlivě zamlčuje. František Emmert jako snad jediný český historik se tímto tématem zabývá, ale ve své knize [Emmert] zcela nepochopitelně dezinterpretuje Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. tvrzením, že „jinak Češi zůstal jak v protektorátu, tak i v Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti“, což se naprosto příčí skutečnosti.

Sudetoněmecké činitele a politiky nejvíce zajímala náprava pozemkové reformy po první světové válce, jíž byli Češi nehorázně zvýhodněni na úkor svých německých spoluobčanů (podrobněji v [Rádl]). Do seznamu majetků z pozemkové reformy určených k vyvlastnění zařadili 176 kolonizačních výměrů (čs. oficiální termín), tedy o 176 menších statků, a o 462 zbytkové statky s rozlohou kolem 400 tisíc hektarů přidělených českým osadníkům, zdaleka ne všechnu půdu přidělenou Čechům v rámci pozemkové reformy. (V tomto odstavci se počty vztahují k pouze Říšské župě Sudety, tj. bez bývalých čs. území připojených k Bavorsku, k Rakousku a k pruskému Slezsku.) Jenže říšští politici nezamýšleli vracet tuto půdu v rámci nápravy těm, kterým by podle správně provedené pozemkové reformy měla patřit, tedy Sudetoněmcům, nýbrž ji chtěli využít pro „nové konstituování německého rolnictva“, tj. přidělit ji etnickým Němcům z Polska a dalších oblastí a představy Sudetoněmců zcela ignorovali. Prvním krokem na přelomu roku 1938/1939 bylo zavedení nucené správy do zemědělských podniků přidělených pozemkovou reformou patřících přestěhovalým se do vnitrozemí, kteří o ně nejevili zájem, a po Židech, což se týkalo asi 30 tisíc ha (tzv. nepřátelský majetek). Počítalo se s pozdějším zavedením nucené správy i na dalších asi 50 tisících ha. Do roku 1940 se nic nedělo, v únoru 1940 se zavedlo právo dědičného (nedělitelného) statku, podle něhož směl statek dědit jen ten, kdo měl německou státní příslušnost i německou národnost, jinak jej musel do 12 měsíců prodat do německých rukou. Výjimky z tohoto nařízení schvaloval landrát. Tímto způsobem by se dostaly české zemědělské majetky nabyté pozemkovou reformou během jedné generace do německých rukou.

Do října 1943 převzala říše v Říšské župě Sudety 65 tisíc ha z půdy přerozdělené pozemkovou reformou (asi 16 % původního vyvlastňovacího záměru) a 10 tisíc ha z „pozemkového vlastnictví říši nepřátelského“, tedy zemědělského majetku po odstěhovavších se Češích a Židech (třetina původního záměru). Ke každému konkrétnímu vyvlastnění byl vždy zapotřebí souhlas příslušných landrátů, kteří jej také relativně často odmítali udělit a svůj postoj dokázali zdůvodnit. Politika vyvlastňování narážela na odpor i u samotných sudetoněmeckých nacionálních socialistů, kteří se obávali vlivu zásahů na politickou náladu a postoje Čechů a proto K. H. Frank koncem března 1944 vyvlastňovací praxi v Sudetech zcela zarazil. Do konce války nebyla obnovena. [Zimmermann]

Zajímavé také je, že zatímco po odstoupení území Německu zbylo v Říšské župě Sudety 291 198 Čechů s protektorátním občanstvím, tak do roku 1944 stoupl jejich počet odhadem na 400 až 600 tisíc. K tomu 29 400 pendlerů překračovalo denně hranice do sudetské župy za prací, kde v dubnu 1944 pracovalo celkem 102 358 Čechů z protektorátu. Mezi nimi byli i ti, kteří Sudety po jejich odstoupení Německu opustili. Nahrazovali i muže nasazené v branných silách. Zejména vysoký podíl Čechů byl zaměstnán u říšských drah, pošt, v silniční správě, čeští lékaři pracovali v sudetských nemocnicích. Sudetoněmečtí šéfové podniků a vedoucí pracovníci s nimi mnohdy mluvili česky. [Zimmermann]

Němci v Sudetech se úřady a NSDAP snažily omezit uzavírání smíšených manželství. Nedařilo se jim to. Žádnou zvláštností nebyly sňatky funkcionářů a členů NSDAP s Češkami a Čechy. I političtí vedoucí NSDAP se v některých případech chovali k Čechům vstřícně, chodili s nimi do hospod popíjet a obcovali s českými ženami. Obavy živnostníků z poklesu prodeje vedly k tomu, že například v Mostě i členové NSDAP obsluhovali české zákazníky běžně česky. Někteří sudetští Němci i funkcionáři NSDAP se odvážně stavěli na odpor proti vyvlastňování zemědělské půdy Čechům, např. se vypravili za opavským vládním prezidentem, aby mu to rozmluvili. Když vyvlastňovali v listopadu 1943 půdu Čechům v chebském vládním kraji, jejich němečtí sousedé plakali. Mezi německým obyvatelstvem se našel dostatek lidí, kteří udržovali s českými sousedy dobré vztahy, a s jejich útlakem nesouhlasil. [Zimmermann]

Na rozdíl od svých soukmenovců v protektorátu se Češi v Říšské župě Sudety, jak dokládá Zimmermann, vzájemně téměř neudávali. [Zimmermann] Což je velmi pozoruhodné. Vysvětlit tento jev se dosud nikdo nepokusil. Jedno se nabízí samo za sebe a to, že v sudetské župě převážně zůstali Češi charakterově pevní. Tato hypotéza, dotažena do důsledků, má poněkud nepříjemné implikace pro obyvatelstvo protektorátu, kde se údajně česká udání počítala na statisíce. „Rozbili nám republiku!“ „Vyhnali nás ze Sudet!“ „Oni s vyháněním začali!“ To jsou nejfrekventovanější hesla, se kterými se ztotožňuje odhadem 95-98 % Čechů. Přesto jsou to bludy, jak shora objasněno. Zato o vyhánění Čechů ze Slovenska a z Těšínska se cudně mlčí. Češi se chovali za 1. republiky jako kolonizátoři - obsadili vojensky území, kde menšiny měly většinu (Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus, německá sídelní území), dosadili své úředníky, státní zaměstnance, četníky, vojsko. Další Češi přišli do těchto území jako do kolonií a také se podle toho chovali. Že tomu tak bylo, potvrzuje také zcela explicitně Ottův obchodní slovník, vydaný v roce 1924: „Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří“.

Téměř všechna svědectví a vypravování českých přesídlenců ze Sudet, však líčí tuto událost jako naprostou nespravedlivost a bezpráví. Nikdo si při tom neuvědomuje, že pracoval a pobýval (resp. hlava jeho rodiny pracovala) v jinojazyčně osídleném území jako nástroj, či výsledek cizovlády (kolonizace), jako element prosazující nebo uskutečňující nepřirozené národnostně sociální poměry proti vůli usedlého obyvatelstva. To platilo i pro ostatní jinojazyčná území, zejména pro Slovensko. Je přirozené, že po odloučení kolonií od mateřského státu se kolonizátoři z těchto území stahují, neb tam již není pro ně uplatnění.

Část čtenářů v souladu s rozšířeným českým způsobem uvažování bude pravděpodobně mínit, že příslušníci českého národa měli na všechna vedoucí a vůbec všechna pracovní místa, na veškerou moc, stejně tak jako na veškerou zemědělskou půdu naprosté právo, protože se jednalo o jejich, českou zemi. Kdo takto smýšlí, musí si být vědom, že tím popírá občanskou rovnoprávnost. Ta neznamená pouze osobní formální rovná práva, nýbrž právě tak právo usedlého obyvatelstva na správu a zákonodárství, na pracovní a řídící místa v oblasti jím osídlené, na nevměšování jiných skupin do jeho lokálních a regionálních záležitostí a na jazykovou rovnoprávnost.

Na příkladu Švýcarska je patrné, jak jsou tato práva skupin a lokalit nezbytná pro zdravé soužití ve společném státu. Kdyby se tam většinová a stát založivší německá jazyková skupina (80 % celkového obyvatelstva státu) snažila ovládnout například menšinovou francouzsky mluvící část, kdyby tam byli policisté, správní úředníci, vedoucí pracovníci a zaměstnanci státních podniků dosazováni z německy mluvících oblastí, kdyby byla přerozdělovaná zemědělská půda přidělována téměř výhradně německým Švýcarům, kdyby se prosazovala jazyková nerovnoprávnost - veřejné nápisy a jídelní lístky by musely být na prvním místě v němčině a úřední řečí by byla i pro frankofonní obyvatele němčina, zdvihla by se ve francouzském Švýcarsku bouře protestů. A kdyby se nepodařilo tyto zlořády rychle odstranit, lze s jistotou tvrdit, že by se francouzsky mluvící část velmi brzy od německého Švýcarska odtrhla. Je zcela nepochopitelné, jak si mohli vládnoucí čeští politici představovat, že lze takovým absurdním způsobem vést mnohonárodní stát. A dodnes česká historiografie a publicistika eufemisticky nanejvýš připouští, že za první republiky „nebyly ještě všechny národnostní problémy dokonale vyřešeny.“

Vlivem českého šovinismu podporovaného čs. státem, po křivdách v rámci pozemkové reformy, jazykového zákona, překonávání hospodářské krize a zejména po zmařeném volebním úspěchu SdP ve volbách v roce 1935, přestali Sudetoněmci věřit vlastnímu státu a začali pošilhávat po soukmenovcích za hranicí, zda by jim nemohli nějak pomoci. Pomohli, ovšem za cenu podřízení se německému nacionálnímu socialismu. Henlein se vícekrát pokusil přebudovat čs. stát na demokratickém základě, kde by byla zaručena větší rovnoprávnost pro menšiny. Češi na to nepřistoupili. ČSR se pak vlastním přičiněním dostala do totální mezinárodní izolace a Francie nehodlala jít do vojenského střetu s Německem formálně kvůli tomu, že Československo nezvládlo modus vivendi se svými menšinami.

Českým Němcům v odstoupených územích nelze předhazovat, že po záboru dobrovolně převzali říšské občanství nebo že neoptovali pro ČSR. Podle výše zmíněné smlouvy č. 300/1938 Sb. jim říšská státní příslušnost byla vnucena a optovat nesměli. Analogicky nelze vyčítat osobám čs. národnosti zůstavším v odstoupených územích, že neoptovali pro ČSR, ač mohli, neboť optantům teoreticky v budoucnu podle téže smlouvy hrozilo vytržení z rodného kraje a přesun s movitým majetkem do zbytkového Československa.

Tomáš Krystlík