Mikulášská nadílka na Pražském hradě

Tato poznámka je vlastně už trochu passé, váže se na příhodu, jež se odehrála 5. prosince při audienci, kterou prezident Klaus poskytl delegaci poslanců Evropského parlamentu v čele s jeho předsedou Pötteringem. Protože se v té věci s Klausem mezitím vehementně solidarizovali čelní polští představitelé, je to snad příležitost se k tématu vrátit.

Prezident Klaus jezdí po Evropě a dělá disidenta: tj. usiluje svým odmítáním integračních snah v rámci EU vydráždit co nejvíc „eurofederalistů“ a docela se mu to daří. Tento způsob disentu je relativně bezpečný, český prezident ví, že dráždění nekoušou, nemají na to. Geometrickou řadou však roste počet těch, kteří touží mu to vrátit, mimo jiné nepochybně proto, že jeho odvahu považují v důsledku jakéhosi nedorozumění za drzost. To je třeba skandálu na Hradě předeslat.

Z rozhovoru, který označit za konfliktní je možná slabé slovo, nechal pak prezident pořídit zápis a zveřejnil ho na svých internetových stránkách. Členové delegace protestovali a označili zápis za nepřesný (budeme v dalším vycházet z něho, protože i při své případné nepřesnosti je velmi výmluvný).

V delegaci byli minimálně dva členové, kteří měli na Klause žízeň. Zelený exrevolucionář Daniel Cohn-Bendit a (v podstatně skrovnějším míře) irský poslanec Brian Crowley.

Cohn-Bendit pojal své vystoupení jako dráždění dravé zvěře. Oznámil Klausovi, že si může myslit co chce, ale bez ohledu na to je globální oteplování realita. Klausovy názory na Lisabonskou smlouvu ho nezajímají, chce slyšet, co udělá, až ji schválí Poslanecká sněmovna a Senát. A hned sám odpovídá: budete ji muset podepsat. Dále žádá vysvětlení, jaké přátelství pojí českého prezidenta s Declanem Ganleym – ve své pozici se s ním přece Klaus nemůže scházet.

Pokus rozpálit českého prezidenta do běla vyšel na sto procent. V odpovědi prohlásil poněkud nelogicky, že „tyto způsoby u nás skončily před osmnácti lety“ (jako by mluvit tímto způsobem s Husákem bylo bývalo běžné) a přikázal předsedovi Pötteringovi, aby dal slovo dalšímu, tj. aby ho nezdvořákovi odňal. Podle zápisu nežádal výslovně, aby mu nařezal. Předseda Pöttering, zjevně nezvyklý na manýry, které jsou na východě Evropy běžné už od časů Ivana Hrozného, prezidentovi nevyhověl, protože dost dobře nemohl. Předsedové parlamentních delegací na Západě nejsou od toho, aby členům delegací zacpávali ústa. A Cohn Bendit tak dostal příležitost si do rozzuřeného Klause ještě jednou dloubnout.

Poslanec Crowley mluvil jako příslušník malého utlačeného národa, vyjádřil přesvědčení, že Klaus svou schůzkou s Galem urazil irský národ. Klaus mu vysvětlil, že reprezentuje jen menšinu Irů. Pak se o to ještě chvilku popotahovali.

Setkání skončilo ve víceméně mrazivém ovzduší.

Způsob, jakým se Cohn-Bendit pustil do nejvyššího představitele hostitelského státu, mi nepřipadá dvakrát slušný. Způsob, jak na to Klaus reagoval, je dětinský a primitivní. Splnil všechna nezdvořákova očekávání. Naznačil nesmyslnou analogii mezi EU a Brežněvovou veleříší. Ještě štěstí, že se zdržel narážek na německou okupaci. Nedokázal si v situaci, která ho zaskočila, zachovat nadhled. O ostudu se s Cohn-Benditem podělil rovným dílem.

14. prosince 2008