ARCHIV

Klausovy olympiády

Václav Klaus navštívil pražskou radnici a odpověděl mj. na otázku, zda by se v Praze mohly někdy v budoucnu konat olympijské hry. Odpověď byla, jak jinak, dialektická.

Teze první: „Jako celoživotní sportovec bych si přál, abychom v Praze pořádali kvalitní soutěže.

Teze druhá: „Jako Pražák mám obavu, jestli na to máme.“

Dialektická syntéza: jako mazaný politik (dodáváme my) „to nebudu v žádném případě kazit. Otázky si ale kladu.“

Václav Klaus není jen Pražák a sportovec, ale taky ekonom. Musí dobře vědět, jak obrovské riziko by taková megalomanská akce pro malou a chudou zemi představovala. Ve hře je ovšem i záliba malých národů v monumentálních atrakcích. Když desetitisíce našich předků dělávalo za sokolských sletů na Strahově synchronizovaně stojky a kotrmelce, připadali si o něco silnější a větší, než ve skutečnosti byli, a toto vědomí jim bezpochyby dodávalo síly (na sokolskou tradici pak s chutí navázali komunisté „spartakiádami“; říkali jimi pro změnu: vidíte, jak jsme si vás vycvičili).

Je běžné, že lid chce kromě chleba i hry. Lidu (veřejnosti) je ovšem možné vysvětlit, že monumentální hry je někdy lepší si odpustit. Snažit se rozumně vysvětlit, proč nevyužít možnosti na první pohled lákavé, je namáhavá a nevděčná politická práce, spojená s rizikem. U někoho politik neuspěje, někoho dokonce rozhněvá.

Sotva se dalo čekat, že by se český prezident do takové práce pustil. Proč by to dnes dělal v malé (totiž zatím nepříliš aktuální) věci, když to kdysi neudělal ve věci daleko významnější: jako ekonom dokázal na počátku devadesátých let odhadnout řadu rizik, které přinesou rozsáhlé majetkové restituce (řadu politických rizik, které s restitucemi souvisejí, neodhadl u nás tehdy snad nikdo). Přesto s nimi nakonec z ryze populistických důvodů souhlasil. Rozmlouvat veřejnosti zakořeněné bludy považuje Václav Klaus zjevně za projev pýchy intelektuálů a sociální inženýrství.

Klaus v obou případech věděl a ví (anebo alespoň tušil a tuší), co je dobře a správně, ale z populistických důvodů to zanedbal. V tom je, řečeno slovy Evangelia, podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.

Mou radost z příštího naplnění slov Písma kalí pouze to, že to budeme nakonec my, komu ten dům spadne na hlavu.

29. června 2003