Autentická pravice

Vážný neúspěch ODS v regionálních a senátních volbách a dlouhodobá nespokojenost jejího zakladatele, prezidenta Klause, s politikou, kterou provozovala, nabudily po dlouhé době znovu poptávku po vzniku dalších a lepších pravicových stran. Heslem je, podobně jako v minulosti, „autentická pravice“.

Nápadně to připomíná proces, který po první světové válce probíhal pro změnu na levici. Pod heslem autentického marxismu se od sociálně demokratických stran odštěpovala komunistická levice. Technicky vzato šlo tehdy o úspěšnou akci. Nováčci se prosadili rychle a až moc.

Jsou tu ovšem významné rozdíly. Proces vzniku autentické pravice skřípe už od startu. Autentická pravice vzniká hned v dvojím provedení a nastoluje se přirozená otázka, která že je autentičtější. Jedna se opírá o Klausův diskusní klub CEP a jeho manažera Petra Macha, druhá, starobylejší, o šéfa hlavní kanceláře z gründerských dob ODS Petra Havlíka. Přitom chybí orgán s autoritou kominterny, který by jednu posvětil a druhou zatratil. Mach je poněkud zdrženlivý ke Ganleyově Libertas, projektu s celoevropskými ambicemi, (možná to souvisí s pověstmi, že základy k němu byly položeny kdysi na přelomu osmdesátých a devadesátých let v přítmí moskevských úřadoven KGB), zatímco Havlík si chce udržet ostražitý odstup od „starých politiků z ODS“, přičemž je těžké pod tím označením nerozumět také samotného jejího demiurga. Ani Libertas, ani Klaus to tedy nerozhodnou.

Dá se tedy předpokládat, že vzniknou hned dva politické subjekty. Oba mají společné, že jim jde o autentickou pravici. Oba mají stejné potíže vysvětlit, co to je, aniž by upadly do bombastických frází. A k sobě navzájem budou mít nejspíš stejný vztah jako k oportunistickým renegátům z ODS. Tím se naplní základní vlastnost procesu „integrace pravice“, jak ho známe z počátku devadesátých let: totiž to, že spočívá v překotném vzniku navzájem nekompatibilních pidiútvarů.

Zajímavá je i otázka, které osobnosti stojí u zrodu obou uskupení. Jmenovat by je bylo velmi předčasné (není vyloučeno, že by se dokonce urazily). Pokud jde o členskou základnu, nadějným zdrojem je Teplicko: vyzkoušela si to postupně ČSSD i ODS a náborovým schopnostem obou stran se dostalo zasloužené pozornosti v médiích. Kované konzervativce tu lze na dobu nezbytně nutnou najmout za dlabanec a pivko.

Z toho je vidět, že založení strany vyžaduje i určité materiální zázemí. Větší vyhlídky u sponzorů má zjevně strana pana Macha, protože se dá usuzovat, že má v zádech Hrad, než strana pana Havlíka, která se může vykázat spíše zásadami.Realisticky vzato, šance obou protlačit se do Poslanecké sněmovny jsou poměrně malé. Jsou to vrabci na střeše, kdežto Topolánkova ODS je holub v hrsti: o její schopnosti fungovat jako výtah do parlamentu nelze pochybovat, i když nosnost tohoto výtahu se zjevně v následujících měsících a letech sníží. Nevýhodou ODS je, že u výtahu stojí dlouhatánská fronta a čekatelé jsou podrobováni nemilosrdné přirozené selekci, při níž hrají významnou roli ostré lokty. Výtahy, jimiž bude disponovat strana pana Macha a Strana pana Havlíka, budou nejspíš připomínat ty, jimiž se kdysi v restauracích posílaly talíře s polívkou do prvního poschodí. Fronta však bude úměrně kratší. Je zjevné, že tento způsob startu do vysoké politiky bude přitahovat zejména povahy s dobrodružnou povahou a nevyrovnanou psychikou. A taky idealisty, kteří kromě svého idealismu už nemají co nabídnout.

Dá se očekávat, že výtah pana Macha a pana Havlíka bude pro účely politiky nefunkční. To vůbec neznamená, že nenastane jakýsi odliv voličských hlasů z ODS do nových subjektů. Novým subjektům moc nepomůže, ODS nejspíš uškodí. Slušný zisk si bude moci připsat pan Paroubek a jeho ČSSD. Měl by vlastně vznikající autentickou pravici sponozorovat – ovšem jen diskrétně, aby to neprasklo.

14. prosince 2008