Topolánkovo vítězství

Průběh kongresu ODS, který právě skončil, předznamenalo vystoupení Václava Klause. Prezident proti všemu očekávání vystoupil s kratičkým projevem, v němž účastněným sdělil, že se pro nesouhlas s politickou linií nynějšího vedení strany vzdává funkce čestného předsedy. To je neodvolatelný krok, Klaus musel mít v tu chvíli už jasno o tom, že věc jeho chráněnce Béma je ztracena. Forma, kterou zvolil, je v podstatě korektní a vytýkat mu „zradu“ nebo „podraz“ neopodstatněné. Je nejobvyklejší věc pod sluncem. Že se cesty politiků a politických uskupení občas rozcházejí, a že politik nechce krýt svou autoritou něco, s čím hluboce nesouhlasí. Miloš Zeman se nechal slyšet, že se nezměnil Klaus, ale ODS. Jistě. To, že se strana s nástupem nového vedení dřív nebo později změní, je nejsamozřejmější věc pod sluncem.

Klausovo vystoupení je ovšem i signálem pro jeho věrné: udělejte to jako já. A nové vedení s tím bude mít problém.

Průběh kongresu byl méně zajímavý než toho před dvěma lety: nejdřív vystoupily stranické špičky, kromě Béma většinou tak či onak podpořily Topolánka. Pak dostal příležitost plebs a nespokojenci mohli ulevit své frustraci. Sám Bém pronesl projev, v němž zjevně přecenil význam estetické stránky vystoupení a nedocenil obsah. Ve svém předvolebním vystoupení druhý den to částečně napravil, příliš z něho však trčelo přesvědčení „když se nepochválíš sám, nikdo to za tebe neudělá“. Narážka na premiérovy rodinné poměry byla nechutná a do politického projevu nepatří, tyhle manýry je dobré přenechat Paroubkovi. A celkově to vypadalo to, jakoby nedělní volba na sobotní diskusi nijak fakticky nenavazovala, ač se v sobotu o ničem jiném nehovořilo.

Topolánkovo vítězství nebylo tak vysoké, jak se očekávalo, přesto bylo zcela přesvědčivé. V tuto chvíli nevím, jak dopadly volby místopředsedů, troufnu si jen odhadnout, že vedení strany bude stabilnější. To je pro Topolánka významný osobní úspěch, pro českou politickou scénu to příliš mnoho neznamená.

Postavení vlády se nijak nemění. Jiří Paroubek tvrdí, že máme menšinovou vládu. Bohužel máme i menšinovou opozici. V území nikoho mezi těmi dvěma menšinami se pohybují nevypočitatelní političtí marodéři. Pokud bude pár poslanců ODS následovat Klausův příklad, jejich počet se zvýší. Jsme v situaci, kdy vláda nemá sílu vládnout a opozice nemá sílu ji svrhnout. Logickým východiskem by byly předčasné volby. ČSSD by je nyní s velkým náskokem vyhrála a do léta se nic podstatného nezmění. Je Topolánkova ODS připravena odejít do opozice a udělat to koordinovaně s malými koaličními stranami?

Zároveň je zjevné, že ODS se – přes všechny řeči o potřebě zachování jednoty - jakémusi rozštěpení nevyhne. Otázka je jen, kdy k němu dojde a kolik lidí odejde.

Problém je v tom, že čím déle se bude štěpení odkládat, tím bude divočejší a pro stranu zhoubnější. A čím víc bude ODS lpět na vládních křeslech a oddalovat neodvratné volby, tím ty volby pro ni dopadnou hůře.

Topolánkova ODS dělá dnes jinou politiku než kdysi Klausova ODS. Nelpí tolik na dutých fundamentalistických frázích. Je schopna spolupracovat i se stranami programové dosti odlišnými (zelení), přičemž ta spolupráce nespočívá v soustavném válcování slabších partnerů. Je otevřenější k Evropě. Jenže – to všechno provádí jakoby bezděčně. Takže vzniká podezření: není to jen věc politické taktiky a politických intrik? Je v tom až příliš mnoho pragmatismu a neochota nebo neschopnost formulovat důvody, které ji k té politice vedou. Proto si Topolánek zjevně myslí, že nedělá nic jiného, než že naplňuje Klausův odkaz. Není to pravda.

Když Václav Klaus oznámil svůj odchod z postu čestného předsedy, někteří delegáti prý plakali. Tak za mých mladých let plakaly ve škole malé zmanipulované děti, když umřel báťuška Stalin. Ti lidé by měli přece cítit, že je konečně třeba, aby se postavili na vlastní nohy, protože jsou už dospělí - a měli by z toho mít radost.

ODS se změnila. Bohužel se ale zdá, že o tom raději nechce vědět.

Lidové noviny 8. prosince 2008