Daňový poplatník

Vážení čtenáři, toto je, po rozboru pojmu „lid“ z minulého čísla, výklad dalšího výrazu z oboru demokratické demagogie. Navazuji tu na svůj starší text Pocta daňovým poplatníkům, který je však příliš nevědecký, publicistický a vůbec povrchní. Chtěl bych z časového odstupu vnést do této problematiky jakýsi řád.

Vyjděme z pojmové řady člověk – občan – daňový poplatník. Ačkoli bolševici (přesněji řečeno Maxim Gorkij předtím, než ho dal Stalin zavraždit) tvrdili, že „člověk, to zní hrdě“, je člověk v této řadě tím nejnepatrnějším: osamělé individuum (všimněte si, že v češtině vlastně existuje jen v singuláru), vydané na pospas nepřízni osudu.

Občan je víc: je to člen obce, vytvořil ji, podílí se na jejím chodu a obec ho chrání, což je jejím posláním.

Daňový poplatník je ovšem ještě víc, než občan: přesněji řečeno je to občan, prokazující se tím, že si na své občanství řádně zaplatil. „Já jako daňový poplatník“ zní proto nesrovnatelně hrději než já jako člověk. Je toho zapotřebí, protože je to legitimace, jíž občan používá, když prosazuje své svrchované zájmy a dožaduje se úsluh, na něž má podle vlastního přesvědčení nárok. Bývá to např. tenkrát, když si vymyslí nějakou nehoráznou kravinu a žádá, buď aby ji kompetentní orgány neprodleně uvedly do života, nebo aby o ní mohl aspoň na cizí náklady veřejně žvanit.

Daňoví poplatníci se rádi sdružují do jakýchsi velmi často imaginárních celků. Podobně jako „lid“ mají své samozvané mluvčí a navíc jen možné se k nim obracet. Přesněji řečeno virtuální celek daňových poplatníků vzniká tím, že se ho někdo dovolává. Je například mimořádně vděčným adresátem různých nepřímých denunciací: politik ten a ten cestoval do Sydney za peníze „nás daňových poplatníků“. Předpokládá se, že daňoví poplatníci, jakkoli virtuální, jsou hákliví na každou korunu podobně jako jejich dobrovolný mluvčí. Tím taky nabývají na životnosti, dají se tak říkajíc očuchat.

Pozoruhodné je, že ty, co nám nejdou pod nos, a které pak u nás daňových poplatníků denuncujeme, samy za daňové poplatníky nepovažujeme. Dá se to vysvětlit poměrně jednoduše: z vlastní zkušenosti, kterou se zpravidla příliš nechlubíme, dobře víme, že berňák přijde tu a tam zkrátka. U našich nepřátel předpokládáme, že mají tutéž osobní zkušenost jako my a možná ještě větší. Protože zatím žádný veřejně přístupný registr daní neexistuje (a jeho existence by byla v rozporu s právem na ochranu osobních údajů), můžeme předpokládat, že naši nepřátelé podvádějí při placení daní ještě nesrovnatelně víc než my sami. A protože to nelze ani dokázat, ale ani vyvrátit, je to hypotéza neobyčejně plodná.

Daňový poplatník je jakási skromnější a demokratičtější forma „pracujícího“. Tohoto termínu se dnes už příliš neužívá, byl zkompromitován minulým režimem. Měl jednu výhodu: pracovitost je velmi obtížné nějak kvantifikovat, takže každý „pracující“ mohl předpokládat, že ten, vůči němuž se obrací jeho hněv, je ve srovnání s ním flákač, a napadený neměl čím se bránit (registr pracovitosti zřídit nelze). Daňový poplatník by se teoreticky mohl kdykoli vykázat daňovým přiznáním. Jenže tady je problém: zatímco nadměrná pracovitost ječ cosi bytostně nezištného a všeobecně pozitivního, nadměrně velké daně svědčí o nadměrně velkých příjmech, a mimořádně výkonný daňový poplatník se tak zároveň představuje jako bohatec nebo dokonce zbohatlík, což je vlastnost opovrženíhodná a volá po spravedlivém přerozdělení, ať už cestou zákona nebo cestou jánošíkovskou. Proto bude užitečné v rámci vyrovnávání se s dědictvím komunismu, o němž dnes už víme (ač jsme si toho dříve většinou nevšimli), že na něm nebylo úplně všechno špatné, zkřížit daňového poplatníka s pracujícím v „drobného daňového poplatníka, živícího se prací vlastních rukou“. To je imaginární hrdina příští paroubkovské éry. Za pár let se o něm budou psát básně a budou se mu stavět pomníky.

7. prosince 2008