ARCHIV

Nevalné vyhlídky české demokracie

Po roce vládnutí Špidlova kabinetu se dá říci, že to, co předvedl, není nic moc. Vláda je rozhádaná a málo efektivní. Malé koaliční strany zápasí o holé živobytí, US-DEU ten zápas zjevně už prohrála. ČSSD je rozpolcená. Vážné úkoly, vložené na bedra Špidlova kabinetu, jej spíš rozdělovaly než sjednocovaly, takže nebyl schopen zaujmout jednoznačná stanoviska (obojaký a nemravný postoj k válce v Iráku). Řadu svých významných úmyslů nedokázal prosadit (povodňový balíček, prezidentští kandidáti). Zato se mu kupodivu povedlo uskutečnit pár velmi neslušných plánů (ovládnutí velké mediální rady a rady ČT), takže je těžké zbavit se dojmu, jak je dobře, že má proti sobě silnou, energickou a přes všechny slovní demonstrace nepřátelství i sehranou opozici.

Přesto bychom si neměli zastírat nepříjemnou skutečnost: to, co by přišlo po této vládě, kdyby náhodou padla, by bylo ještě daleko horší.

V ČSSD by se uplatnili lidé jako Foldyna, Kopecký, Zemanovi pohrobci. Šéfem diplomacie by se stal někdo jako dnešní předseda zahraničního výboru PS Laštůvka. Pavel Dostál by nepochybně byl i nadále ministrem kultury. Ke slovu by přišel emancipační český nacionalismus, laciná sociální demagogie a spolupráce s KSČM. Vkladem „obrozené“ strany do budoucnosti ČR by se stala zahraniční politika zjevně protiamerická, zatím jen skrytě (dokud je u moci Schröderova vláda, která jde českým sociálním demokratům na ruku, a dokud si svou pozici v EU udrží Günter Verheugen) protiněmecká a protievropská. A hlavně: pokud by to záleželo na ČSSD, pokračovalo by bezohledné vyjídání budoucnosti, které v plné šíři zavedl Miloš Zeman. Sociálně demokratická ideologie v sobě má zabudovánu jakousi slabost k takovému snadnému řešení přítomných problémů a u představitelů tohoto proudu lze sotva očekávat dost inteligence, statečnosti, nebo aspoň smyslu pro míru, aby dokázali vzdorovat pokušení.

ODS se Klausovým odchodem proměnila spíše k horšímu. Nový předseda Topolánek sice čas od času projevuje jakousi nesmělou touhu emancipovat se od svého předchůdce, ale zatím se mu to příliš nepovedlo. Zato jeho dnešní spolupracovníci jsou jen jakési předprogramované politické terminály, které dále vykonávají jen to, kterou jim kdysi vnuknul jejich guru Klaus. Po technické stránce arogance a jednoduchost, hraničící s primitivismem, obsahově jakési liberální doktrinářství a ovšem nacionalismus. Když někdo z nich (např. Petr Nečas) přijde s vlastním samostatnějším nápadem, cítí povinnost ho prezentovat jako poloviční šílenství. První místopředseda strany Zahradil vypadá, jako kdyby ho Hospodin při stvoření složil ze všech mindráků, které český národ dokázal nasbírat od svého znovuzrození v předminulém století. Nacionální liberalismus mladočeského střihu a populismus nejhrubšího zrna: ODS vychází z toho nejhoršího, čím dnes žije česká veřejnost, úspěšně to rozvíjí a posiluje. Udělalo by jí dobře, kdyby byla aspoň rozpolcená jako ČSSD. Když je strana rozpolcená, většinou se v ní bojuje o nějakou myšlenku.

Zbývají ještě komunisté. Je to strana s nejsouvislejší a vypracovanou politikou tradicí, proto to má jednoduché. Vsadili na osvědčenou kartu: sociální demagogie (v té vždycky přetrumfnou ČSSD), agresivní nacionalismus (v něm zase bez problému zvítězí nad ODS) a konečně melancholie ve vztahu k minulosti, kterou dnes sdílí daleko víc lidí, než je zatím voličů KSČM. Představy komunistů o zajištění národní bezpečnosti se zdánlivě shodují s emancipační ideologií ČSSD a ODS: nepřiznala se totiž zatím veřejně a jednoznačně, že v duchu své tradice vidí hlavní záruku bezpečnosti ČR v úzkých vazbách na Rusko. Ve straně se prosazuje jakýsi modernizační proud, který sice nejspíš nebude znamenat žádnou podstatnější změnu v jejím zaměření, ale rozhodně zvedne její důvěryhodnost u levicového voličstva.

Tato trojice už prokázala, že je schopná účelné spolupráce. Není třeba hned myslet na koalici, ta je pro nejbližší budoucnost vyloučená: stačila by např. tzv. duhová koalice obrozené ČSSD s ODS a rovněž obrozenou KDU-ČSL (poté, co by se zbavila lidí jako Cyril Svoboda), zaštítěná prezidentem a KSČM coby konstruktivní opozicí. Tím by v této zemi skutečná opozice fakticky přestala existovat. Zároveň by si ČSSD, ODS i KSČM pochopitelně šly po krku a každá by po svém zvyku a po svém způsobu usilovala o monopol moci.

Závěr není příliš radostný: pokud by se nynější vládní koalice zhroutila (a zhroutila by se dokonale, trvalo by dlouho, než by se dalo dohromady nějaké skutečně silné opoziční uskupení), znamenalo by to dosti značnou proměnu, ne li změnu režimu. Nelze vyloučit, že by pomalu, krůček po krůčku zase přišla ke slovu cenzura (ovšemže skrytá, ale o to účinnější) i pronásledování jinak smýšlejících. Evropská unie by s tím měla problém, ale nakonec by se s ním vypořádala stejně úspěšně jako s Benešovými dekrety. Nepochybně by nové trendy v české politice Evropu a zejména Německo přivedly k tomu, aby se tváří v tvář „české výzvě“ ještě hlouběji zamyslely nad všemi hříchy své tisícileté minulosti.

A tento vývoj by byl zároveň logický: cesta evropských zemí k demokracii je svízelná a vedla často oklikou přes autoritativní režimy: tak měli Řekové svou vojenskou juntu, Španělé Franca, Portugalci Salazara, Italové Mussoliniho, Rakušané Dollfusse – a to z vrozené jemnocitnosti necháváme docela stranou Německo.

28. června 2003