Pozadí fotbalové války na Slovensku

V sobotu prvního listopadu se v Dunajské Stredě konalo utkání Slovenské ligy mezi místním klubem a Slovanem Bratislava. Policejní zásah, k němuž tehdy došlo, způsobil rozruch na Slovensku, v Maďarsku a psalo se o něm i u nás.

Fotbaloví tzv. fanoušci nejsou žádná neviňátka u nás, na Slovensku ani v Maďarsku. Slovenská policie zasáhla nejprve proti těm slovenským (z Bratislavy) a pak i maďarským (domácím i příznivcům Ferencvárose, co přicestovali z Budapešti). Problém je, že není jasné, co policii k druhému zásahu, údajně dost brutálnímu, vyprovokovalo (podle některých slovenských novin byl i první zásah sporný): nedoložila zatím svá tvrzení videozáznamy a premiér Fico hovořil něco o vystrkování holých zadků (což sice není nic slušného, ale rozhodně to není projev brachiálního násilí). Zdá se, kamenem úrazu bylo spíš to, že se v domácím sektoru hlediště objevily maďarské vlajky s mapou historických Uher.

České noviny přišily jako obvykle vinu za incident jednoznačně maďarské straně. Tento obraz je třeba trochu zkorigovat. Aniž bych chtěl jakkoli ospravedlňovat hnutí Jobbik, Maďarskou gardu a maďarské rowdies, je třeba uvést okolnosti:

Dunajská Streda leží v oblasti Slovenska, obývané převážně Maďary. Vztah mezi Slováky a Maďary na Slovensku je, jak už to v takových případech bývá, plný problémů, a Ficova vláda se nijak zvlášť nesnaží o jejich zmírňování. Zatímco v Maďarsku se extremisté do parlamentu neprobojovali, na Slovensku jsou součástí vládní koalice. Ministerstvo školství svěřil Fico zástupci nacionalistické SNS Mikolajovi a vznikají podivné problémy (např. spor o to, zda smějí být v učebnicích pro maďarské školy na Slovensku uvedeny v závorce i maďarské názvy obcí, kde žije maďarská menšina). Předseda SNS Slota, kterého si Fico z dobrých důvodů do vlády dát netroufl, označil veřejně maďarského národního světce svatého Štěpána za šaška a maďarskou ministryni zahraničí za „střapatou ženskou“.

Problém SNS je trochu podobný jako problém Dělnické strany v ČR, která (zatím ještě) v českém parlamentu ani ve vládě nesedí. Váže se na něco, z čeho lidé mají strach (u nás romská komunita, tam údajné maďarské „revizionistické“ nároky), nafukuje to a získává na tom body. Přitom jakýsi problém tu opravdu je, jen je třeba znát jeho dějinné kořeny.

Habsburská monarchie neúspěšně usilovala o to, aby se stala vlastí pro všechny, co ji obývali, a aby se zdejší Češi, Maďaři, Slováci, Němci atd. považovali za Rakušany jako za politický národ. Nepovedlo se to. Po jejím rozpadu zdědily tento problém nástupnické státy, zvlášť výrazně ČSR. Ta z jednotné vlasti předem vyřadila tzv. menšiny (Němce, Maďary, Poláky, Rusíny) a vykutálenou teorií jednotného československého národa se pokoušela přesvědčit sebe i svět, že Slováci jsou vlastně Češi mluvící slovensky. Drtivá většina Maďarů se na Slovensku octla nikoli vlastním přičiněním, ale proto, že Masaryk s Benešem prosadili „strategické“ jižní hranice Slovenska. Ani ČSR neskončila nakonec dobře a posledním, konečným dědicem Rakousko-Uherska v našem regionu je Slovensko. (Češi se vyvlíkli v letech 1945-7 něčím, co není obtížné označit za válečný zločin). Poté, co se střední Evropa vymanila z ruského jha, EU překryla dědictví minulosti kobercem utkaným z melodie Beethovenovy Ódy na radost. Neblahé dědictví pod tímto kobercem žije a dýchá, mrská sebou a destabilizuje region ve chvíli, kdy se znovu hlásí ke slovu vzkříšený ruský imperialismus.

Peter Schutz napsal ve Sme, že je nepřípustné a zničující vyrábět z incidentů tohoto typu předmět mezinárodního konfliktu. Má samozřejmě pravdu, jenže situace je bohužel taková, že tyto incidenty přerůstají v mezinárodní konflikt jaksi samy od sebe. Čeští politici mají minimální možnost se do věci plést už proto, že jsou za konfliktní situaci, kterou vlastně kdysi spoluvytvořili jejich politici, historicky spoluzodpovědni. Zbývá doufat, že si s tímto danajským darem Slováci a Maďaři poradí sami. Mezi slovenskými intelektuály dobrá vůle nechybí. Bylo by jen dobře, kdyby česká média indolentním a neinformovaným psaním a mluvením neklamala čtenáře a nepřilévala olej do ohně.

Lidové noviny 24. listopadu 2008