ARCHIV

Co mělo zaznít, ale nemohlo

Jedna ze žhavých otázek současností zní: jaký je skutečný důvod vstupu USA do války s Irákem? Proč válčit s ním a ne třeba se severní Koreou, jejíž režim je možná odpornější a nebezpečnější?

Praktické války

Po tisíce let vedlo lidstvo války z důvodů, jež lze označit za praktické.Z chamtivosti nebo strachu. Kmen se chtěl zmocnit území nebo bohatství jiného kmene. Chytrému králi za hranicemi vyrostl nebezpečný soupeř. Dohodl se tedy se třetím státem, který jeho obavy sdílel a napadli tohoto soupeře společně.Velká Británie podporovala neutralitu Nizozemí proto, že neměla zájem na francouzské nebo německé dominaci v Evropě. Věděla, že hegemon kontinentální Evropy bude mít zničující povahu, ať to bude kdokoli.Válčit z důvodu sympatií nebo nenávisti by svět do 19. století považoval za ryzí šílenství.

Nastupují revoluce

Karty zamíchaly revoluce. Zatímco v USA se jednalo spíše o legitimistický puč (osadníci chtěli pouze vlastní hlavu státu a platby daní vlastnímu centru), Francouzi vznesli požadavek na "volnost, rovnost a bratrství". Jejich tažení tak získalo princip neurčitosti a všežravosti, neboť s "volností" nelze uzavřít mír. Tímto heslem nejdravější stát své doby zvěstoval, že válčit lze i za hodnoty, které nelze vměstnat do žádných mezí. Zrodilo se totalitní barbarství. Ruský bolševismus, italský fašismus a hitlerovský nacismus jsou nemanželskými dětmi francouzských jakobínů.

Nesnesitelná lehkost idejí

Totalitní ideologie mají tu přednost, že jim bez předchozího krveprolévání nelze vzdorovat rozumem. Neboť instinkt a předsudek dostanou vždy přednost před chladnou analýzou. V éře rostoucích demokracií a širokého volebního práva to platí mnohem více, než za časů vyšňořených princátek.

Aby mohly slušné státy vzdorovat Leninově či Hitlerově hrůzovládě, nemohly na své občany působit teoriemi mocenské rovnováhy. Za prvé, nebyl na to čas. Za druhé, strategická výzva v oblasti ideologie vyžaduje strategickou odpověď ze stejného sudu.

Boj proti nacismu, bolševismu či dnes proti terorismu tak získal psychologický rámec, kterým je těžké otřást. Válku, pro kterou je nemožné získat mravní a ideologické zdůvodnění nejsou dnešní demokracie schopny vést. Tento problém je aktuální zvláště v USA, zrozených z pocitů vyvolenosti. A přetrvávající vysoké úrovně mravního vědomí v této zemi.

Co by měl říci Bush, ale nemůže

"Milé Spojené státy americké, vážený světe. Půjdu zničit Husajna.Měli jsme to udělal už za časů mého otce, leč nestalo se. Byla to tátova chyba, ale mýlili se i stratégové, kteří mu radili. Evropané byli slepí a chamtiví tehdy, jsou takoví i dnes.Poptejte se v Berlíně či Paříži, na jaké úrovni se Saddámem kšeftovali a kšeftují. A tihle lidé mi chtějí mlátit iráckou ropou o hlavu. To jsou hodně chatrné argumenty.

Saddámův režim je bohatý a proto přežije všechny sankce. Prodává a kupuje zbraně od největších lumpů a tím je i sebe drží nad vodou. Má vzdělané vědce, absolventy západních universit. Tito lidé vyrobí jakoukoli zbraň, budou-li mít čas a peníze. A obojí zatím mají. Díky jim má Husajn dostatečné know-how pro podporu těch nejchytřejších forem teroru - od biologického po elektronický.Jeho vzdor Západu je vzorným příkladem pro všechny muslimské radikály, kterých je po světě bezpočet. To nebudu tolerovat. A je mi jedno, jestli má něco schovaného po jeskyních či nikoli.

Ptáte se mne, proč nezatočím se severní Koreou. Pravda je taková, že na to nejsme dosti silní. Dosti silní na vynucení čínského souhlasu, bez kterého je útok na severokorejské komunisty nemyslitelný. Čína nám ho nikdy nedá, má v oblasti jiné zájmy. A silou jí nenutíme, věc nestojí za nedozírný konflikt. Takže se musíme spokojit alespoň s jedním zločincem. Díky Bohu alespoň za to. Dámy a pánové, děkuji za pozornost".

Berme už svět, jaký je

Je naprosto nemyslitelné, že by takový projev mohl zaznít. Bush by byl uřván k smrti. A především Západem.Není Bushovou chybou, že jeho stát vede civilizaci, která musí prodělat odklon od iluzí k realismu a postrádá k tomu jak vůli, tak odvahu a myšlenkovou poctivost. Snad se tak stane dříve, než bude pozdě.

Zdeněk Švácha