Česká morálka v podání Pavla Kohouta

Mladá fronta Dnes přinesla v sobotu článek spisovatele Pavla Kohouta „Ať hodí první kamenem, kdo nebyl nikdy barbarem“. Kohout si za předmět své polemiky zvolil text ze Süddeutsche Zeitung z 8. 11., v němž je řeč o „úžasu a hněvu“ dvou německých turistů, kteří v jakémsi muzeu v Simferopolu zjistili, že tu vystavují 87 obrazů, u nichž je výslovně uvedeno, že je „Rudá armáda“ ukořistila ve válce z muzea v Cáchách. Domnívá se, že hněv a úžas (projevený „s výslovným souhlasem redakce listu“) není na místě, protože, jak článek ostatně zmiňuje, předtím Němci uloupili v muzeu v Simferopolu dva tisíce sto sedmdesát uměleckých děl.

Nechci se teď vyjadřovat k aritmetice 2170 ku 87, muselo by se vzít všechno „uloupené“ (Němci) a „ukořistěné“ (Rusy) a zahrnout do toho uměleckou hodnotu dotyčných děl. To není podstatná věc. Podstatná je Kohoutova logika: nepřítel nám ukradl tolik a tolik uměleckých děl. To nás opravňuje k tomu, abychom zase my pořádně okradli jeho. Protože podle našich morálních zásad se krást nemá, leč bychom okradli někoho, kdo předtím okradl nás. Zde se morální imperativ pana Kohouta poněkud odchyluje od Desatera.

Pan Kohout dále píše, že Rusko neslo hlavní tíhu války (pro úplnost bych dodal, že poté, co se nikoli neúspěšně, leč, jak se ukázalo, jen dočasně podělilo s Hitlerem o kořist z jeho prvních anexí na východě Evropy). Na konci války nestálo „kavalírské příměří“ (což je Kohoutovo synonymum pro mírovou smlouvu vítězů s poraženými), nýbrž „bezpodmínečná kapitulace“, která prý znamená, jednoduše řečeno, „že vítězové si smí poražené upéct na rožni, rozporcovat a sníst“.

K tomu je třeba říci hned několik věcí. Za prvé, šlo o bezpodmínečnou kapitulaci nacistického režimu, nikoli německého národa. Za druhé, západní spojenci k tomu nikdy nepřistupovali tak, že si smí dovolit všechno, věděli, že si některé věci dovolit nesmí, protože si je nesmí dovolit nikdo (ostatně buďme spravedliví, totéž, i když v podstatně menší míře, věděli i Rusové). Churchillovské „po vítězství velkomyslnost“ není něco jaksi navíc, co člověk sice velkoryse může, ale nemusí dělat, ale jen jiné vyjádření příkazu, že na zlo se nemá odpovídat zase zlem.

Pavel Kohout mluví dále o tom, že z paměti lidstva nelze vymazat hnědý mor. Jistě, proč by se měl vymazat a kdo ho chce vymazat? Stejně se nesmí vymazat ani rudý mor a ani jiné obludné zločiny, jichž jsou naše dějiny plné. Ale jak souvisí vymazání hnědého moru s kradením obrazů?

Pavel Kohout pokračuje, že „žádná z těchto výprav k nelidskosti nesmí být pro výstrahu… zpochybněna optikou pozdější doby“. Tady mi něco nesedí. Některé události (genocida Arménů, německé zločiny za druhé světové války nebo zločiny inkvizice) optika pozdější doby nezpochybňuje, jiné (barbarské zacházení s civilním obyvatelstvem, kobercové nálety) ano? A kdo a podle čeho rozhodne, kdy je optika pozdější doby na místě a kdy ne?

Kdyby Češi dnes požadovali vrácení předmětů ukořistěných švédskými vojsky ve třicetileté válce, říká Pavel Kohout, byli by směšní. Když něco podobného žádají Němci po druhé světové válce, jeví se být znovu nebezpečnými. Nepleťme sem třicetiletou válku, byla už dávno. Když Češi žádají vráceni toho, co jim bylo uloupeno komunisty (což byli taky Češi) po roce 1948, je to podle zákona OK. Když by chtěli dostat nazpět to, co bylo uloupeno v předcházejících třech letech, je to nebezpečné. Proč? Protože by se muselo vracet i vyhnaným Němcům. Když chtějí vracet to, co bylo uloupeno ještě předtím, za války, je to už zase OK. Zvláštní magika letopočtů! Neplyne z ní snad: krást se smí, ale jen u Němců?

A konečně jádro Kohoutovy argumentace, totiž česká státní doktrína, slavná teorie příčiny a následku. „Z kobercového bombardování Drážďan letci spojenců nelze zpětně vyrobit zločin proti lidskosti zejména v zemi, která předtím odpálila tisíce raket V2 na civilní obyvatele Londýna i Antverp.“ Protože s odpalováním V2 nemám nic společného, dovoluji si podotknout: teorie příčiny a následku, převedena do normálního jazyka, znamená: když se někdo druhý chová jako prase, dává mi dostatečnou příčinu (legitimaci) k tomu, abych se jako prase choval i já. Takové chování by vedlo k totálnímu zprasáčtění světa. Nechci vynášet kategorické soudy: konkrétně toto jedno jednání spojenců možná bylo a je lidsky pochopitelné. Bohužel z časového odstupu není ospravedlnitelné. Vnášet do lidských dějin fyzikální kauzalitu je nepřípustné a alibistické. Dějiny jsou řetězem činů svobodných lidí, kteří se rozhodují podle důvodů, podle toho, co jim velí jejich zásady, a tím se čas od času dokáží vysvobodit z tísně „příčin“. Proto jsou taky za své činy odpovědni a jejich činy podléhají soudu dalších generací.

Pavel Kohout dále cituje jakéhosi českého odbojáře, kněze, posléze popraveného Němci. Prohlásil prý: „Potkám-li po válce na chodníku Němce, řeknu mu: uhni, Němče, nevidíš, že jde člověk?“ teprve Willy Brandt podle Kohouta prý pro Němce vydobyl právo chodit po chodníku společně s vítězi války. Výrok duchovního jistě omlouvá atmosféra německého teroru, v níž byl pronesen. Přesto je pobuřující. Nikdo nikdy neztratil právo „chodit po chodníku“, jen proto, že je Němec. Toto právo, obrazně řečeno, ztrácí jen ten, který se dopustil zločinu. Němcem se člověk rodí, zločincem se stává.

A nakonec: Pavel Kohout tvrdí, že „skoro všem národům se přihodilo, že na čas odpluly z civilizace do barbarství.“ Proto soudit za to druhého má jen ten, komu se to nikdy nestalo: „ať první hodí kamenem, kdo nikdy nebyl barbarem“. Jenže tady nejde o žádné házení kamením. My lidé jsme hříšní, nelišíme se od sebe tím, že někteří z nás do barbarství padají a jiní ne. Nýbrž jen tím, že někteří jsou schopni se od svého barbarství osvobodit tím, že ho pojmenují a litují ho. Z čehož plyne: náš hlavní problém není barbarství těch druhých, ale to naše.

23. listopadu 2008