Vachrlaté mezinárodní postavení ČR

Jiří Hanák se v Právu lehce pozastavuje nad krajskými koalicemi ČSSD s komunisty. Strach o Českou republiku však nemá, „protože tak bezpečně jako dnes nebyl český stát v Evropě zakotven ještě nikdy, ať si političtí slepejšové a zapadlí vlastenci myslí cokoliv“. Jeho optimismus mu sice závidím, ale sdílet ho nemohu. Rád bych shrnul proč.

Nástup prezidenta Obamy se promítne i do mezinárodního postavení naší země. Otázka radarové základny nehraje sice v „globální politice“ aspoň na první pohled zvlášť významnou roli, České republiky se však týká bezprostředně a citelně. Obamovo stanovisko zní: ano, ale. Protiraketový štít musí být účinný a „rentabilní“ (tj. náklady na jeho pořízení musí být úměrné jeho významu). Podle těchto kritérií je možno pořízení štítu kdykoli oddálit, případně od něho upustit, ale v podstatě je nelze schválit: účinnost nebude nikdy stoprocentní a cena tak nízká, aby nemohla být ještě nižší. Naopak pokud by Obama přece chtěl někdy ke zřízení základen kývnout, vždycky ho budou moci odpůrci doma i v zahraničí atakovat tím, že nedodržuje to, co si sám předsevzal. Jde opravdu o dosti výraznou změnu stanoviska.

Navíc protiraketový štít není nic, co by si Češi a Poláci vYmyslili a pak na Američany tlačili, přesně naopak. Vláda USA se na obě země obrátila s prosbou, aby umístění amerických základen na svém území povolily s tím, že budou sloužit i ochraně velké části evropského prostoru včetně jejich vlastního. Při tom vlády těch zemí musely překonávat vnitropolitické problémy, neboť opozice si odpor proti základnám dala do programu a „boj za mír“ (rozuměj více či méně vyčůraný pacifismus) je něco, co v Evropě frčí už od druhé poloviny třicátých let minulého století. Zejména česká vláda se kvůli radaru dostala do dosti svízelné situace.

Je nepředstavitelné, že by o tom nový americký prezident nebo jeho poradci nevěděli. Změna stanoviska k radaru představuje malý, ale výrazný prvek diskontinuity v americké zahraniční politice, a bude mít dopad na vnitropolitickou situaci v obou dotčených zemích.

Heslo „změna“ a frenetické nadšení Obamových stoupenců vyvolává atmosféru velkého očekávání. Je těžko představitelné, že by toto očekávání nebylo nakonec v citelné míře zklamáno. Nutný důsledek bude aspoň dočasné oslabení vlivu USA ve světě (a ruku v ruce s tím aspoň dočasné posílení jejich staronových oponentů, především Ruska). Zároveň bude muset prezident a jeho tým, kteří usilují o nezanedbatelnou změnu akcentů v zahraniční politice, za pochodu svou politiku dolaďovat, a Amerika tak bude aspoň na jistou dobu zaměstnána především sama sebou.

Dá se čekat, že citlivých oblastech, k nimž bohužel patří i Evropa, vznikne na čas jakési mocenské vákuum. Silných se příliš nedotkne, slabí se mohou octnout v choulostivé situaci. První signály se už ozvaly: významné státy kontinentální Evropy, Itálie a Francie, usilují o modifikaci politiky Evropské unie ve vztahu k Rusku.

Už v létě jednal prezident Sarkozy jako dočasně nejvyšší představitel EU v Moskvě s prezidentem Medvěděvem o urovnání gruzínského konfliktu. De facto požehnal Rusku obsazení Abcházie a jižní Osetie za to, že se Rusové zavázali stáhnout své jednotky z takto okleštěné Gruzie. Celá situace byla navíc stvrzena vysláním neozbrojených pozorovatelů EU na území, které Gruzii zbylo. EU tak na sebe vzala spoluzodpovědnost za případné konflikty v oblasti, ať už je vyprovokuje kdokoli, aniž by měla možnost nějak bezprostředně ovlivnit jejich průběh. Otázku, jaký měl k tak dalekosáhlým rozhodnutím francouzský prezident mandát, rád přenechám poučenějším, jejich problematičnost se mi zdá být zjevná.

Italský premiér Berlusconi se před pár dny, po skončení italsko-tureckých jednání ve Smyrně, vyjádřil zásadně k politice Západu vůči Rusku: „Řekněme si to otevřeně: Rusko bylo vystaveno provokacím v podobě plánu na umístění raket v Polsku a ČR(!), uznáním nezávislosti Kosova a hypotézou vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO.“ Den nato sice své prohlášení v otázce „raket“ zmírnil: „Jsem přesvědčen, že USA mají právo bránit se před tím, co považují za hrozbu pro jejich bezpečnost.“ (USA tedy to právo mají, Polsko a ČR nejspíš ne a neměly by do toho být zatahovány).

Sarkozyho nová iniciativa je ještě významnější: po skončení summitu EU – Rusko a údajně na základě konzultací s ruským prezidentem Medvěděvem prohlásil, že je zapotřebí společně s Rusy dojednat celoevropské uspořádání bezpečnosti. Mělo by se tak stát v létě 2009, vhodným fórem je OBSE. A dodal: „Do té doby, prosím, nemluvme o žádném umístění protiraketového štítu anebo rozmisťování raket, což vůbec neposiluje bezpečnost v Evropě a vše jen komplikuje.“ Je příznačné, že o svém návrhu (nebo snad příkaz?) nepovažoval za nutné předem informovat představitele ČR, která bude v „té době“ předsedat EU. Jak vidno, dostali jsme už od druhého francouzského prezidenta v řadě dobrou příležitost mlčet.

Západní Evropa je životně závislá na ruských dodávkách energetických surovin. Velmi jí záleží na dobrých vztazích s Ruskem a dává najevo významnou vstřícnost, kterou si Rusko těžko může vyložit jinak než jako projev připravenosti k ústupkům na účet méně důležitých spojenců.

K problému „radar“ je přitom třeba zopakovat: základny v Polsku a ČR jsou namířeny proti možnému teroristickému útoku z politicky nevypočitatelných oblastí Středního východu. Rusové protestují, protože nejsou ochotni akceptovat, že by na územích, které kdysi patřilo ruskému impériu a kde by do budoucna rádi v míře, v jaké to bude možné, zvýšili svůj vliv, byly základny jejich hlavního konkurenta, USA (i když jsou víceméně symbolické velikosti): komplikuje to výrazně jejich plány. Přistoupit na jejich požadavky znamená přistoupit na to, že mají právo spolurozhodování v základních otázkách bezpečnosti jejich bývalých středo- a východoevropských kolonií. Václav Havel mluvil proto v sobotu v ČT v souvislosti se Sarkozyho stanoviskem zcela právem o mnichovanství.

Polsko a Česká republika se, jak vidno, ocitají v Evropské unii v jakési izolaci: krajně odmítavé stanovisko k radaru má už dlouho sousední Rakousko a Ficovo Slovensko. Německo zatím váhá, pokud se připojí k Francii a Itálii, bude izolace obou zemí dovršena. Česko i Polsko přitom svou dlouhodobě indolentní a arogantní politikou vůči SRN k změně stanoviska sice nechtě, ale zato mocně přispívají.

Bylo by třeba velmi usilovně hledat v EU spojence. České předsednictví v Unii by za normálních okolností bylo jakousi příležitostí. Neurovnané vnitropolitické poměry v ČR přitom podstatně snižují její zahraničněpolitickou věrohodnost a to, že Topolánkova vláda bude mít při předsedání za krkem Paroubka se Zaorálkem, podobné kroky skoro vylučuje.

S bezpečnostním zakotvením České republiky to tedy zdaleka není tak valné, jak si to představuje Jiří Hanák. NATO prokázalo v případě Gruzie velkou bezmocnost. EU je nasáklá mnichovanstvím. Jsme v situaci podobné té, v níž bylo Československo někdy na přelomu let 1937. Pravda, zainteresování Paroubka a Zaorálka (mimo jiné i) na naší bezpečnosti je přece jen lepší, než kdyby byl ve výše zmíněné době prezident Beneš z nezbytí zainteresoval na bezpečnosti ČSR Konráda Henleina. Přesto člověk nemusí být slepejš nebo zapadlý vlastenec, aby mu z toho všeho šel mráz po zádech.

15. listopadu 2008