Komunisté lidem nevadí

Mladá fronta Dnes si objednala u agentury Median průzkum veřejného mínění na téma občané ČR, komunismus a komunisté. Vyplynulo z něho:

Za prvé, že tři čtvrtiny obyvatelstva si nepřeje návrat před listopad 1989.

Za druhé, že vztah veřejnosti ke komunistické straně je tak říkajíc strukturovaný. Skoro dvaceti procentům lidí vadí, že KSČM existuje, podle jejich názoru by měla být zakázána. Skoro 24% si myslí, že to je legitimní strana, ale ve vládě by jim vadila. Necelých 26% je toho názoru, že je to legitimní strana a jako vládní stranu si ji dovedou představit. Pro 26% jsou lhostejní, 4% nemá názor.

MfD jako noviny optimisticky státotvorné berou výsledky ankety za ten lepší konec: „velká část“ lidí (48%, tedy část, žádná většina) komunisty ve vládě nechce. Ve skutečnosti jsou krajně nepovzbudivé.

Otázka po návratu před listopad je nesmyslná, žádný návrat se ani konat nemůže, cestování v čase do minulosti je z fyzikálních důvodů vyloučeno (cestování do budoucnosti je teoreticky možné, ale obávám se, že není o co stát). Na druhou stranu, musím se přiznat, že se mi někdy po té době trochu stýská: byl jsem podstatně mladší a zdravější; žilo ještě víc lidí, které jsem měl rád a kteří měli rádi mne; bylo jasné, že pokud dojde k nějaké společenské změně, bude to skoro jistě změna k lepšímu (což se taky stalo) – zatímco dnes to může být (a nejspíš taky bude) jenom horší. To samozřejmě nejsou politická kritéria, ale něco zcela osobního, a ovlivňuje to, dejme tomu nenáležitě, pohled každého staršího člověka na tu dobu.

Názor, že KSČM je sice legitimní strana, ale ve vládě nemá co dělat, je nesmyslný: pokud je legitimní, má právo být ve vládě, a pokud ve vládě být nemá, tak jedině proto, že není legitimní.

Z ankety plyne, že skoro 56% komunisty považuje za stranu ve všem všudy legitimní nebo jim aspoň nijak nevadí. A dalších 26% k nim má vztah, který se nedá držet. To není příliš povzbudivé, ale za to je to z polistopadového vývoje zcela pochopitelné.

Namítá se, že tato strana měla být po převratu zakázána. Její obhájci mluví o zastáncích tohoto názoru jako o generálech po bitvě. Ve skutečnosti z časového odstupu jsou lépe vidět chyby, které se v minulosti staly, a není nejmenšího důvodu o nich nemluvit.

KSČM měla být po převratu rozpuštěna (nikoli zakázána) a měl jí být zkonfiskován veškerý majetek, a to ne snad proto, že to byla „zločinecká organizace“ (ve skutečnosti to byla jen převodová páka ruské správy československé kolonie), ale ze zcela podstatných, leč formálních důvodů: aby byly zachována rovnost politické soutěže. Mělo se tak stát v rámci celkového přebudování politického systému (včetně úpravy postavení někdejších satelitních stran, ČSL a ČSS). Samozřejmě by za KSČM byla vzápětí vznikla jakási náhrada, ale byla by se musela znovu definovat (včetně změny názvu, která se dnes velmi přeceňuje) a patrně by bylo taky došlo k o trochu výraznějšímu ideovému posunu nástupnické organizace. Uvádím to jen proto, aby bylo jasné, že se mohlo stát taky něco jiného, než se stalo. Důležitější než to, co se mohlo stát, ale nestalo, je samozřejmě to, co se stalo, ale stát nemělo.

Václav Havel dnes tvrdí, že nebyl v té době žádným politickým diktátorem a nemohl zákaz KSČ prostě naordinovat. Není důvod mu nevěřit, zajímavější je, proč nemohl. Za prvé, Charta 77, nehmotná, leč mocná instituce prvních polistopadových měsíců, vznikla svého času historickým kompromisem mezi nekomunisty a (vyobcovanými) komunisty. Bylo v ní spousta lidí, kteří si zcela spontánně zákaz KSČ nepřáli, protože ji považovali pořád ještě za svou, a Havel musel jejich názory respektovat. A za druhé, disidentská garnitura komunisty k hladkému průběhu „změny režimu“ potřebovala, protože na rozdíl od ní měli praktické zkušenosti, nutné k manažerskému zvládnutí každodenního chodu společnosti.

Souhrou okolností tak vznikla naprosto absurdní situace: součástí politického systému se stala strana, která byla sice legitimní, ale určité nároky, plynoucí z její legitimity jí byly odepřeny. Uprostřed demokratického systému vznikl jakýsi jurský park, a v něm politická strana v podstatě totalitní a připravená hájit zájmy někdejší koloniální supervelmoci. Měla veřejnou podporu, která během času neupadala, nýbrž spíše mírně rostla. Kdosi vypočítal, že členů KSČM ubývá, dnes je jich 77 tisíc, a pokud úbytek bude stejným tempem pokračovat, v roce 2016 nebude mít ani jednoho. To je nevěcná spekulace. Ve skutečnosti se KSČM (a taky KDU-ČSL) přizpůsobuje dobovému trendu, kdy velké české politické strany mají něco mezi 10 až 25 tisíci členy. Pokud KSČM nepřijde o veřejnou podporu, pak se úbytek členstva zastaví, jakmile dosáhne této přiměřené velikosti.

Je zjevné, že stav, v němž je jedna politická strana, sice totalitní, ale z hlediska veřejné podpory silná, držena v jakési umělé karanténě, je natrvalo neudržitelný: už jen proto, že významně ztěžuje vytváření vládních koalic s většinovou podporou. Bylo tedy od počátku jen otázkou času, kdy ta karanténa posléze společným úsilím zevnitř izolace (KSČM) i zvnějšku (dnes Paroubkova ČSSD) padne, totalitní strana se stane přirozenou a plnoprávnou součástí politického systému a celý ho výrazně poznamená.

Uprostřed tohoto emancipačního procesu jsme se nyní ocitli. Vytváření krajských koalic představuje jeho významnou etapu. Na výsledek bylo zaděláno už po listopadu 1989 tím, že vznikla situace, která se na trvalo nedala udržet. Podstatné přitom je, že dnes už lidem komunisté nevadí. Je však proto možné se zlobit zrovna na lidi? Lid je nevinný, odpovědnost nesou vyčůraní, nešikovní a všeho schopní politici.

15. listopadu 2008