ARCHIV

Křesťanství, národ, střední Evropa

Mým úkolem je říci pár slov na téma Evropská unie a křestanská demokracie. Nechci zacházet do technických detailů, budu hovořit o něčem, co s problematikou souvisí sice volně, ale co může ovlivnit proces integrace nových zemí do stávajícího společenství. Je to historické zátěž, kterou si nové země – soustředím se na země střední Evropy, v tuto chvíli na ČR, Polsko, Maďarsko a Slovensko - s sebou přinášejí, s níž se Společenství dílem už vyrovnává a bude se muset vyrovnávat i v dohledné budoucnosti. Problémy, které vznikají a vzniknou, mohou být přinejmenším stejně nepříjemné jako problémy ekonomické a právní.

Vesměs jde o země západního křesťanského okruhu, tím je ovšem řečeno dost málo. Navíc třeba v české společnosti existuje křesťanské dědictví jen ve velmi zprostředkované podobě. Všechny tyto země prošly od konce osmnáctého století dosti zvláštním vývojem a po roce 1945 se staly na padesát let koloniemi Ruského impéria. Pojmu národ a národní cítění se tu rozumí jinak než na Západě: tam platí „nacionalismus“, národ chápaný jako politikum, za strašáka a relikt minulosti. To, co se připouští, je národní svéráz chápaný v široce kulturním smyslu – od jazyka a literatury až po národní kuchyni. Ve střední Evropě měl sice národ tyto kulturní atributy, ale v první řadě to byl politický fenomén. V procesu emancipace třetího stavu se společenství, vázaná reminiscencemi k historické státnosti (české, polské, maďarské), která jim byla bližší než velké mocenské útvary, do nichž byli náhodným a často násilným způsobem zařazeni (Rakousko, Německo, Rusko) sdružovala v jakýsi virtuální stát, který usiloval o to, aby se stal fyzickou skutečností. Nedostatek politických institucí nahrazovaly tyto společnosti demonstracemi kulturní sounáležitosti. Proces národní emancipace, který ve střední Evropě provázel proces emancipace sociální, vytvářel labilní prostředí, v němž se dařilo násilníkům a agresorům. Zájmy virtuálních států na sebe narážely, velmi často neodolaly pokušení urvat si kus fyzické existence na úkor šťastnějšího souseda. Bez ohledu na to měl tento vývoj pozitivní smysl: poslání národních společností byl po dlouhá desetiletí stejné, jako je poslání jakékoli jiné „obce“: chránit a zmnožovat svobodu těch, které sdružuje. Tam, kde byla národní soudržnost pevná – a tak tomu bylo v případě Polska a Maďarska – nezbylo nakonec ani ruské koloniální moci nic jiného, než ji do jisté míry respektovat a pro Maďary a Poláky to znamenalo o něco větší míru svobody než např. pro Čechy, kteří v této věci selhali.

Nejistota „virtuální“ národní existence vedla ovšem k tomu, že národní společnosti často nefungovaly tak, jak by měly. Národ se stával samoúčelem, tyranizoval ty, které měly chránit. Vyvinul se zrůdný, kvasináboženský kolektivismus, umrtvující svobodnou iniciativu. Když se pak virtuální národní stát fyzicky uskutečnil, byl často jakousi zkamenělinou frustrací a nejistot, z nichž vyrostl, a jeho životaschopnost vzbuzovala právem pochybnosti. První Československá republika je klasický případ.

Křesťanství, zákon a příkazy evangelií, představovaly jakýsi korektiv, o nějž se bylo možné opřít v nápravě deformací, jimiž trpěly národní společnosti. Umožňovaly chápat národ věcně, jako konečné, lidské, praktické dílo, jehož cíle jsou sociální: má sloužit lidem, které sdružuje, aby ve spolupráci uskutečňovali svůj úkol na tomto světě: přičemž jak hodnota jedince, nadaného od Boha posláním, tak rovnost lidí před Bohem i příkaz vzájemnosti, překračující rámec národa, vymezují konečnost národa jako něčeho přece jen dílčího. Bránily tomu, aby náboženství nebylo pohlceno nacionalismem (v českém případě) nebo se neproměnilo v náboženství „národní“. Petöfi říká v refrénu „Nemzeti dal“: A Magyarok istenére esküszünk… Pro člověka, který nežije uvnitř maďarského národního společenství, to zní trochu překvapivě: např. mezi Čechy a Maďary bylo spousta konfliktů a nesrovnalostí a za značný díl z nich jistě odpovídají češi: ale přesto přese všechno, Boha máme společného - protože to není ani Bůh Maďarů, ani Bůh Čechů, ale každého (všech).

Deformace,jimiž trpěly národní společnosti, se promítly i do státních útvarů, které si utvářely a vedly k politicky destruktivnímu jednání. Bezohlednost ve vzájemných vztazích těchto malých národů a národních států otvírala prostor pro silné strýčky s velkým klackem, jejichž pomoc ovšem nebyla zadarmo. Tak se Maďaři vydali všanc Hitlerovi a Češi Stalinovi.Tento vývoj vyvrcholil padesátiletou ruskou potopou.

Ve střední Evropě nejde v tuto chvíli o to, bojovat proti démonu „nacionalismu“, jak to vidí leckdo na Západě, ale udržet otevřený vztah mezi národem a křesťanským korektivem. Vyléčit zmrzačené národní vědomí a rehabilitovat křesťanství.

Nejde přitom o nějakou mlhavě obecnou rozvahu, rovnováha by se měla osvědčit na docela konkrétních politických problémech. V minulém století se v naší geopolitické oblasti nakupila řada do nebe volajících politických křivd, které pod ruským ledovcem přetrvaly neléčeny a neusmířeny. Dnes opět oživují a stávají se zdroji zbytečných a nebezpečných lokálních nedorozumění a konfliktů právě v době, kdy je Evropa vystavena novému a vážnému nebezpečí, islámskému terorismu. Chtěl bych zmínit krátce dvě z nich.

První je trianonský problém. Někdejší historické maďarské království se na konci první světové války zhroutilo v závěrečné fázi emancipačního procesu nemaďarských národů, které je obývaly, toto zhroucení bylo neodvratné. Způsob, jak bylo za spoluúčasti vítězných zemí rozporcováno, však představoval frapantní porušení zásad, k nimž se samy hlásily, zejména zásady sebeurčení národů. Jedna třetina maďarského politického národa se octla mimo svůj národní stát, v postavení více či méně nesvéprávných „menšin“. Tento stav se dodnes nepodařilo úplně překonat. Je přirozené, že to, co je dnes politicky možné, lze pojmenovat jen jako „zmírnění následků některých křivd“ (šťastná formulace českých restitučních zákonů). Je zjevné, že územní revize nepřipadá v úvahu, způsobila by nové křivdy a katastrofickou destabilizaci regionu. Pokud vím, žádná relevantní politická síla o ni ani neusiluje. Přesto způsob, jak se v sousedství Maďarska a v západní Evropě reagovalo na Státustörvény, má v sobě něco hysterického. Byl to pokus přispět k urovnání křivd minulosti. Má-li někdo lepší nápad, který vychází ze znalosti středoevropský problémů, ať s ním přijde a odpustí si hauzírování „nacionalismem“, které v tomto případě vůbec není na místě. Jakýsi otevřený problém zde setrvává a vznáší na evropské politiky nelehký nárok.

Druhá bolestná záležitost, která vyvolává v regionu latentní neklid, je způsob, jak se tu po druhé světové válce nakládalo s německou a maďarskou menšinou. V případě tehdejšího Československa jde o tzv. Benešovy dekrety: právní normy, jejichž legalita je sporná, jež jsou postaveny na principech neslučitelných s evropským právem: retroaktivitě, presumpci viny a kolektivním pojetí viny. Na jejich základě byly velké skupiny obyvatelstva oloupeny o veškerý majetek a zbaveny všech politických práv. Nato byli Němci až na výjimky násilně deportováni do válkou zničeného Německa. A nebýt rozhodného zásahu západních velmocí, byl by týž osud potkal i Maďary na Slovensku. V ČSR se tak vytvořilo ovzduší právní nejistoty a nihilismu, které nakonec postihlo i tzv. slovanské obyvatelstvo.

I zde je nejdůležitější reflexe, věcné a spravedlivé zhodnocení toho, co se stalo. Nezvládnutá minulost znamená pro národ a stát velký otazník nad jeho budoucí politikou.

V tuto chvíli jsou ovšem daleko nejvýznamnější nepřímé důsledky, které zazděné konflikty tohoto typu mají pro soužití středoevropských národů. Stále tu existuje pomyslná, absurdní hranice mezi „vítězi“ a „poraženými“ v druhé světové válce, kterou západní politika, jakmile se objeví nějaký problém, přinejmenším toleruje, ne-li podporuje. Podotýkám, že za poražené platí Němci, Rakušané, Maďaři, za „vítěze“ Češi a Slováci. Když se Maďarsko pokusí přijít s návrhem zákona, který by zmírnil následky některých křivd versailleského uspořádání, je hned celá Evropa na nohou. Když si maďarský premiér dovolí vyslovit přesvědčení, že vstupem ČR do Evropy inkriminované Benešovy dekrety automaticky ztratí platnost, dostávají čeští politici a nacionalistická žurnalistická lobby hysterické záchvaty. Toto nesmyslné dělení otravuje vztahy mezi středoevropskými národy a je faktickou překážkou evropské integrace. V tzv. „poražených“ zemích se pak oživuje zatrpklá nacionální ideologie, signalizující návrat k romantickým koncepcím devatenáctého století. Tak jeden známý maďarský publicista v létě napsal, že maďarská pravice je jiná než evropská a v mnoha ohledech má blíž k evropské levici: je zaujata myšlenkou třetí cesty v ekonomice, podporuje Palestince (okupované) proti Izraelcům (okupantům), staví se proti „globalizaci“ pod americkou taktovkou a upřednostňuje kolektivní práva národa, která mají přednost před právy jedince. Tento způsob uvažování je pro mne zcela nepřijatelný.

Naštěstí se zdá, že v poslední době se v Evropě probouzí zájem o tyto problémy. Politici si uvědomují, proč tu jsou. Vzhledem k politickému vývoji nebyla dosud spravedlivě a objektivně uzavřena druhá světová válka – politické okolnosti studené války to prostě nedovolily. Dovolil bych si proto na závěr ocitovat dva autoritativní hlasy, v nichž se toto vědomí hlásí ke slovu. Prvním z nich je nedávné usnesení Evropského parlamentu "Pokroky uchazečů o členství v EU na cestě ke vstupu". Evropský parlament v něm „doporučuje, aby … bylo stávajícími i budoucími členskými státy podepsáno společné "Evropské prohlášení", které bude obsahovat vzájemné uznání zločinů proti lidskosti, hrůzných činů a nespravedlivostí, k nimž došlo během války a po válce, jakož i závazek plně sdílet společné hodnoty a cíle evropské integrace jako účinný prostředek k překonání minulých rozporů, nepřátelství a předsudků, jež mají svůj původ v národně vymezených historických a politických výkladech minulosti“. A český prezident Václav Havel, který v těchto věcech zaujímá přece jen otevřenější stanovisko než nacionalisté z ČSSD a ODS, prohlásil v projevu na konferenci „Transformace NATO“ něco velmi podobného: „Od druhé světové války nás dělí sedmapadesát let a dodnes nebyla, jak známo, žádná mírová konference, která by vše, co s touto válkou souvisí, jednoznačně uzavřela. Kdoví, zda teď - po takto zřetelném projevu obecné vůle respektovat vůli všech evropských národů - nedozrál čas k takové konferenci, respektive k něčemu, co by ji v určitém smyslu nahradilo?“

Snad je v těchto vyjádřeních nějaká naděje do budoucna i pro náš na povrchu klidný, pod povrchem rozeštvaný region.

Předneseno na konferenci Evropská unie a křesťanská demokracie v Lakiteleku 30. 11. 2002