Regionální samospráva se nevžila

Výsledky krajských voleb, a to nejen ty poslední, napovídají, že s krajskou samosprávou není něco v pořádku. Jak je možné, že už po druhé ovládla prakticky všechna zastupitelství jedna politická strana? A jak je možné, že se na krajské úrovni tak snadno, skoro samospádem, prosazují „celostátní témata“, kdežto nějaká specifická krajská jako by ani neexistovala? Krajské volby se všeobecně chápou jako jakási revanš za ty předchozí celostátní. Drtivě v nich vítězí ta strana, která právě není u moci. Vypadá to, jako by krajská samospráva buď neměla nějaký vlastní reálný obsah, nebo aspoň jako by lidé v krajích ten obsah nevnímali. To je nápadný rozdíl např. od obecní samosprávy. Není to tím, že kraje veřejnost dosud chápe spíš jako umělé správní útvary, které jim kdysi byly vnuceny – a nedokážou se s nimi zatím vnitřně ztotožnit?

Jinak na krajské úrovni dnes existují tři silné strany, ČSSD, ODS a KSČM. Lidovci se jakž takž drží nad vodou. Strana zelených tu neexistuje a připomíná dům, který začali stavět od střechy, která teď visí ve vzduchu. Strana je vnitřně rozpolcená a nejspíš ji čeká osud OH, ODA a US-DEU. Proč se lidé z okolí Václava Havla nikdy nedokážou pořádně politicky zorganizovat? A pak je tu pár regionálních uskupení, což je přirozené.

Triumfální vítězství ČSSD má i svou stinnou stránku. Paroubek učinil podstatný krok k rehabilitaci KSČM. Nemyslím, že by k té straně cítil nějaké zásadní sympatie, považuje ji za šikovný instrument k prosazení vlastních zájmů a zároveň za něco, co jeho stranu zatím nemůže ohrozit. Je to poslední etapa a zároveň krach politiky, kterou kdysi zahájili Václav Havel a jeho lidé tím, že komunistům umožnili kontinuální existenci a jen se je pokusili izolovat. Představa demokratického politického systému, v němž existuje jakási rezervace, zoologická zahrada či jurský park a v ní totalitní strana, je natrvalo neudržitelná. Totalitní strana, pokud má veřejnou podporu, se dřív nebo později z izolace vysvobodí (někdo dřív nebo později neodolá pokušení účelově se s ní spojit), zapojí se do systému a zároveň ho výrazně poznamená. V Paroubkových představách nestála na prvním místě spolupráce s komunisty, nýbrž spolupráce s malými středovými uskupeními (byla by výhodná, protože ta uskupení jsou slabá a bezbranná). Komunisty a ODS chtěl mít v záloze, přičemž ODS až jako nejzazší možnost: je pro něho úhlavním nepřítelem a je třeba vidět, že na tom má lví podíl sama ODS, respektive její „klausovské“, fundamentalistické křídlo se svým stupidním pojetím demokracie jako věčného, nelítostného a nesmiřitelného zápasu „kapitalismu“ se „socialismem“. Paroubek na ně jen přistoupil a provozuje ho velmi důsledně.

Přitom Paroubek nepochybně nijak netouží po tom, vydat se komunistům do rukou. Jenže každé spojenectví, i kdyby snad bylo výlučně pragmatické, něco stojí: někde se ČSSD neobejde bez komunistické podpory z pozadí: tam pak vznikají na regionální úrovni obludné opoziční smlouvy, které ODS zatlačují do pozice, v níž byly za Zemana US-DEU a KDU-ČSL. A aspoň někde je třeba s komunisty uzavřít přímo koaliční smlouvu. Koalice s malými partnery se prosazují obtížně hlavně tam, kde musí být tzv. duhové (včetně komunistů nebo s jejich podporou), protože KDU-ČSL má pořád ještě problémy se závislostí na dobré vůli KSČM. Paroubek se stal na komunistech závislejším, než by byl chtěl. To je všeobecně problém paktů s čertem.

V mimořádně svízelné pozici jsou lidovci. Kvůli nepovedeným námluvám ODS s ČSSD v létě 2006 došlo v čele strany ke změně: poměrně schopného politického lídra vystřídal funkcionář okresního formátu, za nímž se jako za kometou táhl ohon podivných problémů, které poškodily jeho stranu i koalici. KDU-ČSL byla vtlačena zpět do někdejší pozice „opozice v koalici“ a pokouší se na účet vlády profilovat v citlivých problémech zdravotnictví. Zásadní kroky (nejen v této oblasti) bývají nepopulární, a lidovci si zjevně mohou dovolit podporu jen těch opatření, které jim přinesou užitek. Taková koaliční spolupráce je ovšem neudržitelná, navíc může aspoň u části veřejnosti mít nádech jakési věrolomnosti (ODS předsedu lidovců v jeho problémech podpořila, možná až moc). Protože fundamentalistické postoje KDU např. v otázce potratů nemají podporu ani v opozici, může se stát, že se do budoucna jediná česká politická strana, která se ještě odváží hlásit ke křesťanství, stane pouhou regionální kuriozitou.

Lidové noviny 11. listopadu 2008