Nedefinované vztahy

Tyto řádky si nedělají nárok na odbornou analýzu. Je to jen jakési shrnutí a zobecnění víceméně osobních zkušeností. Mám jich už dost, čím je člověk starší, tím víc je odkázán na lékařskou péči a těžiště se pomalu, ale jistě posunuje od ambulantní k nemocniční. Konečná stanice je jasná: nemocniční márnice, případně prosektura.

Při podobných zobecněních je velmi důležité vyvarovat se třídního přístupu k problematice: propadnout mu je snadné, protože pacient je vůči lékaři z povahy věci vždycky v pozici slabšího.

Problém českého zdravotnictví má přitom v současné době výrazně politický aspekt. Postaral se o to dr. Rath. Jako organizačně schopný manažer založil nejprve nezávislé lékařské odbory, pak jako jejich předseda ovládl Českou lékařskou komoru, Jiří Paroubek vystihl jeho talent a povolal jej do funkce ministra zdravotnictví, v níž se mu povedlo dostat pod kontrolu Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. tak se stal na čas takřka neomezeným pánem nad celým českým zdravotnictvím. Pozoruhodné je, že přitom využil lékařského stavu podobně, jako kdysi Lenin „dělnické třídy“. Dělnická třída ovšem neznamená v tomto pojetí ani náhodou všechny dělníky a lékařský stav všechny lékaře. Rath vystihl jakési reálné problémy a profesní zájmy a tak se po zádech svých kolegů vyšplhal do nejvyššího patra politiky. „Lékařský stav“ (nikoli všichni lékaři, ale některé jejich významné instituce) se tak stal významným hráčem české politiky a oporou sociální demokracie. Nejsem si jistý, zda je to v demokratické společnosti normální (například stavu učitelstva na základních a středních školách se ani nemůže povést, aby se dopracoval takové politické váhy, což zakládá jistou nerovnost mezi občany).

Leč vraťme se k empirii. Problém, o nějž mi jde, se týká vztahu „poskytovatele služby“ a „příjemce služby“ (zákazníka). V realitě existují dvě základní formy. Za prvé, vztahy definované. Příkladem je vztah mezi trafikantem a nakupujícím. Nakupující ví přesně, co má za noviny zaplatit, a stejně ví i trafikant, co si za ně má a smí vzít. V podstatě to platilo už ve vyspělé socialistické společnosti, po listopadovém převratu se situace ještě výrazně zlepšila díky rozšířené a podstatně kvalitnější nabídce.

Vztah mezi lékařem a pacientem byl naopak ve vyspělé socialistické společnosti typickým příkladem vztahu nedefinovaného. Nutnými předpoklady vzniku nedefinovaného vztahu je jen tak tak dostačující nebo spíše nedostatečná nabídka, fikce, že služba, která se poskytuje, je zadarmo (obojí spolu těsně souvisí) a konečně falešné moralizování: zdraví je tak cennou hodnotou, že se za žádných okolností nesmí stát předmětem kšeftů a čachrů. Z toho jako by vyplývalo, že pacient má lidské právo vůbec nic neplatit, kdežto lékaři by svou práci měli dělat zadarmo, z čistého altruismu (podle toho taky vypadaly jejich platy). Tím byly vytvořeny základní podmínky pro všeobecný bezbřehý cynismus.

Služby byly v zásadě přídělové: člověk měl přiděleného obvodního lékaře, obvodní specialisty i nemocnici, kam „patřil“. Problém spočíval v tom, že mezi odbornou úrovní lékařů a reálnými možnostmi zdravotnických zařízení byly nepřehlédnutelné rozdíly. Proto bylo možné se z přídělového systému vymanit na základě konexí, neoficiálních plateb nebo obojího. Přitom nebylo jasné, kolik taková úleva stojí, pacient to musel často uhádnout (když dal víc, samozřejmě to nevadilo nikomu jinému než jemu poté, co na to přišel) a v podstatě vždycky tahal za kratší konec. Byla to pro ty, co v tom „neuměli chodit“ (a umět v tom chodit není žádná ctnost) dosti nesnesitelná situace.

Zásadní věc je přejít od falešného moralizování k pragmatismu. Po převratu se to jakž takž povedlo v oboru mimonemocniční ambulantní péče privatizací lékařských praxí. Úroveň služeb z hlediska pacienta výrazně stoupla (nedovedu posoudit, nakolik se tak stalo na účet zdravotních pojišťoven, protože princip: za stejné peníze lepší péči mi připadá věrohodný asi tak jako perpetuum mobile).

Pokud jde o nemocnice, pacient nějakou dramatickou změnu nezaznamenává. Privatizací se tu status lékaře jako zaměstnance asi příliš nemění. Vztahy mezi pacientem a lékařem zůstávají do značné míry nedefinované.

Na Julínkovu zdravotní reformu se všeobecně dosti nadává. Nedovedu posoudit její detaily, nicméně zdá se mi, že je v ní přítomna jakási zoufalá snaha o vytvoření definovaných, respektive „definovanějších“ vztahů v oblasti zdravotnictví. Divoký odpor některých lékařských organizací může mít racionální motivy, jako politický komentátor nemohu odhlédnout od toho, že má jednoznačně politický charakter („lékařský stav“ – nikoli lékaři, stejně jako dělnická třída nakonec už s dělníky neměla mnoho společného - jako opora sociální demokracie) a že nedefinované vztahy mají kromě nevýhod i značné výhody. Bohužel výhody a nevýhody nedefinovaných vztahů nejsou rovnoměrně rozděleny mezi lékaře a pacienty.

9. listopadu 2008