Kritika Topolánka stojí na bludech

Vážný neúspěch politické strany mívá za následek dvě věci: jednak se v jejích řadách rozpoutá hysterie, podněcovaná obavami z dopadu prohry na její budoucnost. A jednak porážka povzbuzuje vlčáky, číhající v každé straně na příležitost, aby vyhnali vůdce smečky a zaujali jeho pozici. Obojí je pochopitelné a přirozené, bylo by ale hrozné, kdyby se to stalo jediným obsahem politického života. Ve straně by mělo jít ještě o něco víc než o hysterii a boj o křesla. Proto je nutné hlavní teze, kterými teď bijou Topolánka a jeho kabinet po hlavě, brát přece jen trochu kriticky.

Teze první: Volby byly referendem o Topolánkovi a jeho vládě. To platí nanejvýš v přeneseném slova smyslu. Volby do krajských samospráv se týkají, ať chceme nebo nechceme, především krajských samospráv, a volby do Senátu politiky v Senátu. Tím nemá být řečeno, že by se do výsledku nepromítla momentální popularita premiéra, vlády a ODS a že neznamenají vážnou porážku vlády. Je ale velmi problematické a hlavně velmi účelové v tom nejhorším slova smyslu, když teď nekorunované hlavy protitopolánkovské opozice papouškují to, s čím přišel předseda ČSSD.

Teze druhá: nevinní hejtmani jen doplatili na špatnou vládní politiku. Ve skutečnosti je to přesně naopak: hejtmani se poněkud vyčůraně rozhodli, že politika na celostátní úrovni se jich netýká a že nepřipustí její průnik do volební kampaně. Bylo to jednak nemravné, protože dali najevo neloajalitu a alibismus: za politiku vedení své strany odmítáme nést zodpovědnost. A bylo to zároveň nešikovné, protože Paroubek stejně do kampaně vnesl celostátní témata a oni tím, že na ně nepřistoupili, mu přenechali volné pole. Není divu, že pak lidé došli k závěru, že vláda a ODS jednak nemá proti Paroubkovi co postavit, a že je natolik špatná, že jí kraje ani nemohou poskytnout prostor.

Teze třetí: vláda nedovedla „zkomunikovat“ svou politiku. Za prvé, z předchozího vyplývá, že minimálně v krajských volbách jí ani nebyl poskytnut prostor pro „zkomunikování“. A za druhé, je iluze si myslit, že nepopulární kroky (radar, poplatky u lékaře) lze učinit stravitelnými tím, že se „zkomunikují“ (tj. okecají). Správnost opatření tohoto typu se většinou ukáže až v budoucnosti, někdy i dosti vzdálené. Jde daleko spíš o to je ustát nebo usedět, než se z nich vymluvit. Je samozřejmě málo sporné, že vláda, která nemá dost síly, to neumí.

A poslední teze: Topolánek je arogantní. Topolánek ovšem jen čelil aroganci svých oponentů (Paroubek, Rath), a protože to neuměl tak hezky jako oni (a jak by uměl, neměl trénink, který poskytuje kancelář normalizačního náměstka nebo ordinace, kde ten, co je v ní doma, může s příchozími jednat z pozice síly), udělal horší dojem. Není nic beznadějnějšího než bojovat s hulváty jejich vlastními zbraněmi.

Nejsmutnější na tom všem není, když tyto teze šíří opozice. Patří to k jejímu údělu. Pravdě podobnými se stávají až tenkrát, když se jich chopí oponenti uvnitř strany a novinářská lobby.

Reflex č. 45/2008