Falešný a prázdný Bém

Pražský primátor a první místopředseda ODS Pavel Bém poskytl minulý týden dva velké rozhovory – jeden Mladé frontě Dnes, druhý Lidovým novinám. Shodou okolností vyšly oba v jeden den. Je to zjevně první salva předkongresové ofenzívy, na kongresu se pan Bém pokusí získat post předsedy strany. A je dobře, že se tak stalo, při troše námahy lze z obou rozhovorů vyčíst osobní profil kandidáta, jeho programové zásady i představy o budoucnosti.

I.

Nejprve kritika minulosti a současného stavu: v ODS je podle pana Béma „malá vůle a ochota pochopit, co se (ve volbách, bd) vlastně stalo“. Přeloženo do češtiny to znamená, že hlavně Topolánek nechce pochopit. A co nechce pochopit? Že „volby byly referendem o neschopnosti vlády vysvětlit svoje kroky a referendem o Mirku Topolánkovi“. Pan Bém jen po třetí opakuje to, s čím přišel nejprve Paroubek a po něm Klaus; je to tak nápadné, že mu to připomněl i Viliam Buchert, který s ním rozhovor pořídil.

Přitom jsou na místě „obavy, že se ODS prostřednictvím Mirka Topolánka začne stavět proti základu ODS“. Topolánek se vymezuje „proti klausovskému fundamentu staré ODS“. Strana se pod jeho vedením začala rozkročovat a rozpažovat do politického středu, což prý může být pragmatické a účelné vzhledem k jedněm konkrétním volbám, ale ztrácí se tím onen politický a ideový fundament strany. Premiér a předseda ODS nabízí jen status quo a jeho model je pro ODS zničující. Výtka tedy zní: nevěrnost praporu. Přitom politická strana nemůže žít jen ze slavné minulosti, musí se čas od času pokoušet o něco nového, a pokoušet se o to může jedině na základě kritického zhodnocení toho, co bylo. To, co pan Bém na předsedovi ODS kritizuje, je vlastně, že není dost velký fundamentalista. Je to tedy vlastně jakési nechtěné uznání.

Kromě zásadního Topolánkova omylu jsou tu podle Pavla Béma i taktické chyby. Např. regulační poplatky měly přijít ve zdravotnické reformě až úplně nakonec (totéž říkal Václav Klaus). Dejme tomu, problém je, že z hlediska pacienta (vycházím z vlastní zkušenosti) se docela osvědčily. Například z čekáren aspoň do jisté míry zmizeli simulanti, hypochondři i lidé, kteří si do ordinace přicházeli jen poklábosit. Zdravotní služba už tolik nesvádí ke zneužívání. Samozřejmě že se to spoustě lidí nebude líbit. Dále pan Bém říká: „Deset dní před volbami děláme zásadní chyby tím, že připravujeme o práci tisíce zaměstnanců v českých sklárnách.“ To vzbuzuje pochybnosti, nakolik vůbec bere ten „klausovský fundament“ vážně. Ty zaměstnance propustila soukromá firma a nějaký státní zásah by byl jednak to, čemu se mezi pravověrnými klausiány říká „sociální inženýrství“, jednak ryze předvolební populismus. Stát, resp. obce mohou uvažovat nanejvýš o nějakém sociálním opatření, což se, pokud vím, taky stalo. Nebo další výtka: navzdory křehké koalici se předseda pouští „do konfrontace se svými oponenty uvnitř poslaneckého klubu ztratí je“. Ve skutečnosti byli ztraceni už předem, v tom okamžiku, když se Vlastimil Tlustý rozhodl ve spolupráci s TV Nova a Mladou frontou dnes zorganizovat provokaci vůči vlastní straně. Topolánek mohl něco podobného sotva tolerovat, útok směřoval i proti němu.

Pan Bém se ovšem musí vypořádat s námitkou, že on jako první místopředseda strany nese za neúspěch, který vytýká Topolánkovi, spoluzodpovědnost. Ke své zodpovědnosti se jednoznačně hlásí, ale každý musí přece nazřít, že on neodpovídá za chod vlády, kterou řídil Topolánek. On sám s lecčím nesouhlasil (např. s tím, jak byly obsazeny posty ministra financí a životního prostředí), ale v okamžiku, kdy se výkonná rada usnesla, se loajálně podřídil a rozhodl se promluvit až poté, co volebním debaklem „spadla klec“. (Ve skutečnosti už před volbami dával Topolánkovi různá ultimáta). Čili, shrnuto a podtrženo: nezříkám se své odpovědnosti, ale za nic nemůžu.

Na Topolánkovu adresu Bém říká: „Ale nelze přece žít ve světě příkazů, rozkazů, válcování silou, nelze žít ve světě, kde soupeř je pro nás nepřítelem. Nulová tolerance k vnitrostranické opozici je absolutní nonsens! Osobní nepřátelství tu nemají co dělat.“ Tím jednak předvádí, jak je sám dobrý, dále dělá vstřícný krok k „opozici“ (v normální straně by pana Tlustého za jeho akci okamžitě vyhodili) a postupuje vůči Topolánkovi osvědčenou taktikou: nejprve ho – už před volbami - záludně dráždil, v oprávněném očekávání, že ho vyprovokuje k nějaké překotné a neadekvátní reakci, a pak předvádí svatouškovsky svou mírumilovnost. Není to příliš slušné.

II.

A teď: jak to tedy vypadá s tím „politickým a ideovým fundamentem strany“ v Bémově podání? Zásadní věc je „návrat k modrým kořenům“. „Když neutvoříme ve straně základy pero budoucí změnu, stvoříme pro socialistickou levici obrovský prostor pro její vládnutí a naplňování jejích utopických tezí“. Tady je třeba se zastavit. K fundamentu zjevně patří představa politiky jako třídního boje mezi „kapitalistickou pravicí“ a „socialistickou levicí“. Tato představa je u nás společná „pravici“ i „levici“ a je jakýmsi duchovním dědictvím z doby rudého samoděržaví. Proti sobě bojují „tržní komsomolci“ s nefalšovanými moskevskými komsomolci, jedni o druhých dobře vědí, co jsou zač, bohužel to většinou ani trochu nevědí sami o sobě. V civilizovaných západních demokraciích neprobíhá mezi občanskou pravicí a socialistickou levicí třídní boj, ale více či méně korektní politická soutěž. Je to zároveň věčný spor mezi iniciativou a solidaritou, svobodou a regulací. Takové uspořádání politického života jistě není dokonalé, ale nic lepšího dosud nebylo vymyšleno. Přitom – ač zastánce iniciativy a svobody – nemohu nevidět, že je čas sbírání kamení a čas rozhazování kamení, že důraz na solidaritu a regulaci může mít zas určitých okolností své oprávnění nebo může být aspoň jakýmsi korektivem pro zastánce iniciativy a svobody bez hranic. Pokud by se měl uskutečnit klausovský model společnosti, měla by nakonec pravice nad levicí definitivně zvítězit. Pak bychom se mohli dožít politického ráje, obávám se však, že by se pak náš systém politických stran skládal ze dvou fundamentalistických pseudoopravicových uskupení, v čele s kašpary, kteří by se před veřejností bili po hlavě spisy Friedricha von Hayeka a Miltona Friedmana ve sporu o nejpravověrnější pravověrnost, a pod stolem by si navzájem rozdělovali prebendy a koryta, spjati jakousi věčnou opoziční smlouvou. Tato vize sama o sobě není příliš přitažlivá.

Bém se vrací k předvolebním slibům strany: „slibovali jsme rovné daně, více peněz lidem (!), slibovali jsme zdravotní a důchodovou reformu, slibovali jsme, že zeštíhlíme veřejnou správu a zjednodušíme ministerstva.“ To se nepovedlo. Následuje oslavná árie na hradního guru ODS, což je zatím podstatná část Bémova programotvorného úsilí: „je pro mě klíčovou postavou polistopadové éry, je mužem, jehož znalosti, intelekt, charisma a politické nadání nás převedly z bolševického marasmu do demokratického kapitalismu. Vytvořil alternativu socialistické levici a vytvořil stranu, na jejímž těle jsme všichni vyrostli. Já jsem se díky tomu stal pražským primátorem a Mirek Topolánek premiérem.“ Pan Bém není přesný, Topolánek se stal premiérem díky tomu, že byl předtím proti Klausově vůli zvolen předsedou strany. Aby se demokratická strana mohla nějak rozumně vyvíjet, je nutné, aby nástupci byli ke svým předchůdcům kritičtí, oddělovali jejich zásluhy od jejich chyb a učili se z obojího. Topolánek se o to aspoň trochu snažil, v Bémově postoji ke Klausovi není po něčem podobném ani stopy, jen účelově využívá velkou popularitu čestného předsedy v řadách ODS: Klaus „nám zrcadlí základní hodnoty ODS. Je to do jisté míry můj ideový učitel“. Kult Klausovy osobnosti je zjevně programovým základem Bémovy ODS. Je to vůbec ještě normální strana?

III.

A teď jde o to, co na těchto základech postavit, tj. jaká má být politická strategie strany. Především je prý nutné vrátit se k „modré šanci“, je tu ale problém, že to není v silách a schopnostech současné koaliční vlády (podobně Bém na přelomu roku 2006 a 2007 tvrdil, že je zcela zásadně pro předčasné volby, které však bohužel nejsou možné). Dnes je situace, jak se říká, rozporuplná: „buď se pokusíme dovládnout, byť se ztrátou reformního étosu, v trojkoalici. Anebo budeme muset jít k předčasným volbám. Jiný scénář neexistuje… Předčasné volby považuji za špatné řešení.“ (ovšem, ODS by dostala děsně na prdel, bd). „Myslet si ale, že vláda postavená na přeběhlících bude dělat nějaké dramatické reformní kroky, to byla vždycky iluze. Vláda s přeběhlíky je z principu špatný institut, je to obrovské riziko.“ Zlatá slova. Jenže pan Bém z toho uzavírá: „V současné době neexistuje seriózní alternativa k trojkoalici. Proto chci, aby Topolánek zůstal předsedou vlády.“ (ovšem, jinak vláda padne a kdoví jak skončí hlasování o důvěře té další, bd). Shrňme tento podivný sled úvah: je třeba se vrátit k modré šanci, jenže to nejde. Předčasné volby jsou špatné řešení. Vládnutí s přeběhlíky je špatnost, taková vláda je bezmocná. Z toho plyne, že Topolánek musí být i nadále premiérem. Existuje správná cesta, ta je bohužel nereálná, a proto nám nezbývá, než si vybrat tu špatnou.

Cílem pana Béma jsou tedy parlamentní volby v roce 2010. Do té doby se Topolánek, pokud přistoupí na Bémovu koncepci, úplně odepíše. Pak se pan Bém dá se vší energií do díla. Je připraven pracovat s týmem, jehož páteří budou Petr Bendl a Evžen Tošenovský. Topolánkovu vládu bude ovšem třeba teď hned důkladně rekonstruovat. Nebude do toho Topolánkovi vůbec mluvit, je pouze zjevné, že Julínek a Langer musí pryč. Pokud bude Topolánek hezky poslouchat a podle Bémových představ se politicky znemožní, není vyloučené, že by mohl jako výslužku dostat např. post eurokomisaře v Bruselu. Otázka je jen to, bude-li pak ODS ještě vůbec schopna něco takového prosadit.

Plán pana Béma má pouze dvě mouchy. Za prvé je otázka, zda bude Topolánek náležitě spolupracovat. Byl by vrchol idiotie, kdyby přistoupil na tak pomalé, bolestivé a potupné politické harakiri. A za druhé, tento postup, kdy se Topolánek bude znemožňovat v čele bezmocné a zprzněné vlády, Bém vládnout straně a zdůrazňovat, že za všechno může ministerský předseda, je směšný a nevěrohodný. Voliči nejsou zas až takoví hlupáci, aby něco podobného akceptovali. Takže pod vedením Pavla Béma se bude ODS řítit ke svému dalšímu a tentokrát už konečnému fiasku.

A o tom, zda se tento scénář zrealizuje, se bude rozhodovat na nadcházejícím kongresu strany.

2. listopadu 2008