Na naše celebrity nám nesahejte!

Ve stínu událostí na politické předscéně (volby, hlasování o nedůvěře vládě) probíhá v tisku diskuse u údajném Kunderově udání z padesátých let. Diskuse je ovšem v tomhle případu nepřesné označení: lépe to vystihl Mladé frontě dnes Tomáš Zahradníček, když konstatoval, že na adresu Respektu, který informaci zveřejnil,“zaznělo v minulých dnech tolik posměšků a jedovatostí, že by porazily vola“. Přesněji řečeno, vytváří se, taky přispěním pana Zahradníčka, poněkud lynčerská atmosféra. Jsem na něco podobného z minula alergický a považuji za svou povinnost připomenout, že v celé této „aféře“ už vůbec nejde o údajné dávné selhání jednoho spisovatele, ale o svobodu projevu a svobodu vracet se k problematickým stránkám minulosti.

Že se Kundery zastávají jeho přátelé, kteří s ním společně prožívali tu nelehkou dobu, je svým způsobem přirozené. Sdíleli tehdy tutéž ideologii jako on a cítí se být sami napadeni – i když v případu o ideologii vlastně nejde. Ve věcné debatě je ovšem třeba osobní sympatie a pocit ohrožení odfiltrovat.

Na Kunderovu obranu vystoupil ovšem v Respektu taky Václav Havel. Udílí časopisu hraběcí rady („Než s čímkoli začneme, musíme dobře zvážit, co z toho může vzejít“) a tvrdí, že i kdyby se nakrásně bylo něco takového stalo, čemuž nevěří, je třeba „zkusit to vnímat prizmatem doby“. To je pozoruhodné, stejným způsobem obhajují čeští nacionalisté zvěrstva na Němcích z jara a léta 1945. Ve skutečnosti neexistuje žádné prisma doby, které by mohlo vyretušovat případné udavačství.

Ještě dál jde v Lidových novinách z 21. října Pavel Paleček: „Ústav či jeho archiv by měly materiály dávat k dispozici badatelům nebo se jimi do hloubky zabývat, nikoli je po prvním šokujícím objevu poskytovat novinám“. Je tu ovšem nebezpečí, že „badatelé a historici“ budou sloužit jako hrobaříci nepříjemných záležitostí (nebylo by to poprvé), zvláště když jsou tak nároční jako pan Paleček: „Jednoznačně určit Kunderovo selhání by snad šlo, kdyby jej o pomoc požádal přímo Dvořáček, spisovatel by mu ji slíbil, ale ihned šel věc nahlásit Státní bezpečnosti.“ Z toho plyne, že kdyby mu nebyl slíbil nic, měl by právo ho prásknout. Ve skutečností by šlo o udání, i kdyby se stalo jen to, co je v záznamu.

Podle Tomáše Sedláčka, jehož lehce hysterický text vyšel v LN 22. října, „aféra dramaticky poškodila léta pracně budované vztahy mezi autorem a starou vlastí“. Přípustné jsou tedy jen aféry, které k podobnému poškození nevedou?

A Tomáš Zahradníček v již citovaném textu píše: „Nemyslím si, že by bezodkladné zveřejňování všech výskytů známých jmen v pramenech přineslo nějaký pokrok v poznávání minulosti.“ Bezodkladné zveřejňování výskytu neznámých jmen (čičmundů, nikoli celebrit) je, zdá se, přípustné. Čímž se dostáváme k jádru věci.

Dokument, z něhož vychází článek v Respektu (a který je v Respektu v dobře čitelné fotokopii k dispozici), by zveřejnily kterékoli noviny kdekoli ve svobodném světě. Samozřejmě je se zveřejněním spojeno riziko: za prvé, že text je podvrh a údaje nepravdivé – pak by redakci nezbylo, než se omluvit. Je tu ovšem i druhé, ještě větší riziko: že se prosadí snaha lhát, zamlčovat a překrucovat minulost a zametat ji pod koberec, zejména když jde o celebrity. Na základě toho, co jsem si přečetl, bych řekl, že je k tomu druhému mocně nakročeno. Nejde ostatně jen o názory na stránkách tisku: předseda Senátu si pozval vedení ústavu na kobereček, ministr Nečas navrhuje zřízení komise, která má asi rozhodnout, kdo je osobou chráněnou a o kom se smí informovat. Akademická rada Akademie věd vydala prohlášení, v němž odsuzuje nedostatek kritického vědeckého myšlení autorů článku. Doufám, že o tom hlasovali. Teď by měly přijít na řadu rezoluce ze závodů.

Demokracie je postavena na důvěře ve veřejnost, v její schopnost nahlédnout, co je pravda a co lež. V to, že je dospělá a že nepotřebuje žádné kurátory. U nás, jak vidno, se taková důvěra prosazuje jen velmi těžce.

Lidové noviny 29. října 2008