Normalizace české politiky

Bezprostředně po prohraných krajských volbách se vynořily úvahy o tom, zda má premiér Topolánek odstoupit, nebo ne. Nehodlám se k tomu vyjadřovat, úlohou komentátora není radit politikovi, co má, případně nemá udělat, nýbrž zvážit, zda má vláda šanci vydržet, či zda padne.

Není ovšem pravda, že by vláda nebyla ohrožena. Její situace se ještě dramaticky zhorší, pokud se v druhém kole senátních voleb ODS nepodaří udržet v horní komoře absolutní většinu. Pak se Topolánek octne v situaci velmi podobné té, v níž byl v roce 2004 Vladinír Špidla.

Jaké jsou příčiny, porážky ODS a koalice? Mediální zdůrazňování premiérova údajného hulvátství neobstojí, Paroubek s Rathem si s ním přinejmenším nezadají. Lidu tato poloha nijak výrazně nevadí (viz někdejší obliba Miloše Zemana). Horší je, že kritizované Topolánkovy reakce byly projevem neurózy, za níž lidé cítili jakousi bezbrannost – a bezbranní politici to mají u voličů těžké.

Taky není pravda, že by porážku způsobily nepopulární kroky vlády jako podpora radaru nebo zdravotní reforma. Jistě sehrály svou roli a opozice jich šikovně využila, ale to nevysvětluje ani zdaleka vše.

Základní věc je slabost koalice, její problematická většina v PS a její postupný rozklad. „Rebelové“ jí nakonec bránili cokoli rozumného udělat, ale nebyli ochotni ji zničit – považovali za výhodnější udržovat ji při životě ve stavu skoro úplného ochrnutí. Korunu všemu nasadila masivní předvolební kampaň s velkou mediální podporou (Mladá fronta Dnes), kterou nastartoval Vlastimil Tlustý a přisadil si místopředseda Bém – o účasti hradního pána lze jen spekulovat, ale jde to velmi snadno. (Nad postupem vnitřní opozice v ODS zůstává rozum stát – odstranění nenáviděného Topolánka jim stálo za to, aby se fakticky spolupodíleli na potupné volební porážce vlastní strany, z níž se bude těžko vzpamatovávat. Pochybuji, že je to v silách Tlustého či Klause, jejich doba už minula.) Tato situace vládní koalice a zejména situace uvnitř vládní koalice je něco pro občana – voliče naprosto nesnesitelného.

Zato ČSSD byla během kampaně jednotná, útočná a cílevědomá. Stavěla na populisticky nosných tématech (proti radaru, proti zdravotní reformě). Méně jasné bylo, pro co je – kromě obecného vyznání, že to s lidem myslí upřímně. Bez ohledu na to je zjevné, že s případným Topolánkovým nástupcem si bude rozumět daleko lépe než s nynějším premiérem.

Dá se očekávat, že KDU se teď na regionální úrovni přikloní k ČSSD, s níž může vstoupit do koalic, pokud bude hodná a pokud bude předseda ČSSD chtít. Tím se zkomplikuje situace v koalici.

Mirek Topolánek, dosud stále ještě premiér (nevěřím, že by ve středu padl) je politický nešika. Přitom měl jakýsi instinkt pro politicky správné věci a rozhodnutí. Jeho hlavní chybou – a chybou celé ODS – byla nechuť riskovat v době, kdy to stálo za to, na podzim roku 2006. Měli tehdy příležitost přes Paroubkův neúspěšný pokud dospět k předčasným volbám, které by byli s přehledem vyhráli. A i kdyby byl nakrásně Paroubek uspěl – mohlo se tak stát pouze za přispění přeběhlíků – byl by teď ve stejné situaci, v níž je ODS (a možná v ještě horší).

Vypadá to, jako by se nyní definitivně uzavírala první etapa polistopadového vývoje české politiky. Dominovali ji od počátku žvaniví sebestřední intelektuálové s exhibicionistickými sklony, neschopní se na čemkoli dohodnout. V politice byli vesměs amatéři, jen výjimečně docela obratní. Zarážející je například neschopnost tábora příznivců Pravdy a Lásky politicky se organizovat jinak než formou cikánského tábora (viz dnešní Strana zelených). Mají sice poměrně dost voličů, ale ti k volbám moc nechodí, protože tam v důsledku toho nemívají koho volit, a jejich hlasy pak občanskému táboru ve střetnutí s Rudým blokem bolestně chybí. Teď se do této kuriózní společnosti dostal šikovný normalizační manažer a řádí mezi nimi jako fretka v kurníku. Zdá se, že podobně jako v Rusku následoval po Jelcinové období demokratického chaosu Putinův pořádek, čeká nás paroubkovská normalizace demokracie, samozřejmě ne v tom smyslu, jako byla „normalizace“ po roce 1968, protože dějiny se neopakují. (Na Slovensku probíhá od Ficova nástupu podobný proces, Slováci jsou jen pár kroků před námi). Česká politika by pak nabyla takové podoby, jaká odpovídá současné úrovni politické kultury v české společnosti a jakou si tedy česká společnost zaslouží.

Lidové noviny 20. října 2008