ARCHIV

Užiteční idealisté

Název tohoto článku je obměnou pojmenování, které kdysi používal Vladimír Ilijič Lenin pro příležitostné souputníky bolševismu. Substantivum v Leninově označení začíná také na „i“, je však v zásadě žalovatelné a proto se mu raději vyhneme.

Petr Uhl kritizuje v sobotním Právu (článek „Praha jako sídlo NATO“) českého velvyslance u NATO Kovandu. Ten se zase odmítavě vyjádřil o belgickém zákonu, podle něhož mohou belgické soudy stíhat zločiny proti lidskosti i tehdy, když se jich dopustili příslušníci jiných států a mimo území Belgie. Uhl upozorňuje, že český právní řád obsahuje podobné zákony, totiž blíže neurčený „zákon na ochranu míru“ (nemám důvody Petru Uhlovi nevěřit, ale přesto bych považoval za slušné, kdyby s ohledem na nás laiky uváděl přesný název zákona a číslo, pod nímž jej lze najít ve sbírce zákonů) a paragrafy hlavy 10 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), týkající se trestných činů proti lidskosti.

Petr Uhl má nejspíš pravdu, když tvrdí, že tato zákonná ustanovení jsou velmi podobná zmíněnému belgickému zákonu. A má nepochybně pravdu v tom, že pokud nějaký zákon existuje, má se buď důsledně aplikovat, nebo zrušit: jinak se rozkolísává právní řád a nastoluje právní nejistota.

S aplikací zákonů tohoto typu je ovšem potíž. Když Česká republika po vzoru Belgie povolá k zodpovědnosti Henryho Kissingera nebo Ariela Šarona, nenastolí to právní jistotu, nýbrž všeobecné veselí. Dokonce i odpovědnost válečných štváčů z řad českých ministrů (Cyril Svoboda) nebude nejspíš vzata v potaz už vzhledem k tomu, že se často nepodařilo zohlednit obyčejnou kriminální zodpovědnost jejich předchůdců v úřadě. Přesto není třeba klesat na mysli, existuje pole, kde by bylo možné dotyčné zákony a paragrafy uplatnit tak, aby by náš právní řád neztratil tvář. Pan Uhl upozorňuje, že „státní zástupce je v ČR povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se, třeba četbou novin, doví“ a měl by stíhat „propagátory války“ (například války proti Iráku). Lze tedy důstojnost zákona zachránit tím, že budou důsledně postihováni různí pisálci, kteří ve službách domácích i zahraničních imperialistů obhajují jejich zločiny proti lidskosti. Pan Uhl jistě ví, že v českých poměrech stačí zmáčknout jednoho či dva, ti ostatní se pak už podělají.

Chuť „řešit“ výskyt názorů, které mi nejdou pod fousy, tím, že zavřu jejich hlasatele, jsme si zvykli přičítat komunistům. To ovšem není přesné. Komunisté sami o sobě by byli bezmocní. V době rozjezdu svých iniciativ potřebují nutně čisté idealisty, kteří touží očistit svět zcela zásadně od všeho zla. Ti se stávají významnými spojenci pragmatiků, kterým nejde až tak o uskutečnění království Božího hned a tady na zemi, jako o určité docela pozemsky praktické cíle. Idealisté bývají ve svém svatém zápalu tak horliví, že je pragmatici musí mírnit. Když splní svou úlohu, jsou obvykle posláni za svými obětmi, v lepším případě do gulagu, v horším na onen svět. Jako mikrobi smrtonosné choroby skončili svou práci v okamžiku, když napadený zhebnul, a vezmou za své spolu s ním. Pak nadchází doba mrchožroutů. Z vlastní zkušenosti víme, že trvá velmi, velmi dlouho.

Pozoruhodné rovněž je, jak se názory Petra Uhla podobají tomu, co kdysi (27. 3. 2002) napsal do Práva Benjamin Kuras ve své filipice proti hlasatelům „sudetské lži“ (rozuměj kritikům Benešových dekretů a vyhnání sudetských Němců). I on navrhuje „podat občanské a trestní žaloby na hlavní české propagátory sudetské lži v českých médiích, a tím je donutit, aby svá tvrzení buď prokázali, nebo odvolali – na základě zákonů o ohrožení bezpečnosti státu, hanobení národa a rasy, křivého nařčení z hromadných vražd“. Všimněte si, prosím: tatáž snaha jednoduše po bolševicku kriminalizovat názory, které se mi nelíbí, tatáž odvolávka na hlavu 10 trestního zákona (zde poněkud mlhavá, pan Kuras se nevyzná v českých zákonech tak dobře jako jeho kolega Uhl). A náhoda není ani to, že oba pánové publikovali své názory v tomtéž listě, v (post)komunistickém Právu.

Velmi legrační přitom je, že pan Kuras je zároveň fanatickým obhájcem amerického zákroku v Iráku, a měl by být tedy podle zásad pana Uhla, které jsou těm jeho tolik podobné, „vylikvidován“. Naproti tomu je pan Uhl poměrně důsledným zastáncem toho, co pan Kuras nazývá „sudetskou lží“, a bylo by třeba s ním zatočit podle zásad pana Kurase, které těm jeho jako by vypadly z oka. To by mohlo podnítit nerealistické očekávání: tak jako to učinila v Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka obě zvířátka, poté co pečlivě vysmejčila svůj domeček, mohl by napřed pověsit pan Uhl pana Kurase, pak pan Kuras pana Uhla, nakonec by tam spokojeně viseli oba vedle sebe a jejich potenciální oběti by měly pokoj. V drsné skutečnosti to ovšem chodí jinak. Zkušení manažeři a šíbři typu Josifa Stalina zpravidla zařídí, že se oba zdánlivě nesmiřitelní odpůrci jednak spojí, jednak specializují a v této symbióze pak uplatní to, co je jim společné, totiž energii, myšlenkovou důslednost a odhodlání nenávistných fanatiků. Když se vyčerpají, jsou odesláni za těmi, na nichž se vyřádili, a pokud mají štěstí a to místo je nikoli chmurné zásvětí, nýbrž pouze pozemský kriminál, je aspoň jakási naděje, že dostanou od svých kolegů v utrpení po zásluze pořádně do kožichu.

Počestní, zásadní, z gruntu poctiví fanatici jsou stejně, ne-li více nebezpeční než pragmatici typu někdejšího ruského diktátora. Ani jedni, ani druzí, chtějí-li se uplatnit, nemohou existovat samostatně. Potřebují se navzájem jako mravenci a mšice. To, zda „užiteční idealisté“ jsou zrovna pravičáci nebo levičáci, je, jak vidno, nedůležité. Důležité je to, co je spojuje: přesvědčení, že svět stojí nikoli na lásce k bližním a k pravdě, ale na nenávisti ke lži (tj. k tomu, co zrovna oni za lež považují).

Z toho, co bylo řečeno, taky plyne, že živnou půdu pro idealistické fanatiky tvoří stupidní nerealizovatelné zákony, v jejichž jménu lze pohodlně likvidovat nepřátele pravdy. Stupidní a neuskutečnitelné zákony potřebují ke svému životu zároveň i pragmatici typu Josefa Stalina, jimž idealisté připravují cestu. Protože se nedají uskutečnit, proviňují se proti nim všichni: a je pak jen věcí svobodného uvážení mocných, koho za to zkasírují a koho ušetří.

21. června 2003