Případ Kundera a naše svoboda

Vzrušená debata o „případu Kundera“ je velmi na místě. Týká se ovšem daleko víc než slavného spisovatele vnitropolitických problémů v ČR.

Dokument (policejní zápis), který dal k dispozici Ústav pro studium totalitních režimů, mi připadá v základních věcech hodnověrný, a bude mi připadat hodnověrný až do té doby, dokud nebude ve svobodné diskusi prokázáno, že hodnověrný není. Tato diskuse by měla proběhnout. Místo toho se ve veřejnosti zvedá hysterie, jako kdyby nám bourali Národní divadlo. Připomíná to trochu dávnou aféru s RKZ.

Považuji za nesmyslné a nemravné duté fráze o tom, že StB byla „zločinecká organizace“. Jejich smyslem je zamést problémy minulosti pod koberec. StB byla politická policie a je nepředstavitelné, že by si sama falšovala dokumentaci, sloužící nikoli veřejnosti, ale jejímu provozu a informovanosti nadřízených „orgánů“. Jistě že tam mohou být chyby, ale ty jsou dány indolencí jejích příslušníků, nikoli dezinformačním záměrem.

Taky si myslím, že mezi problematickým jednáním autora a jeho dílem není tak těsná souvislost, jak si lidé namlouvají (já sám ctitelem Kunderova díla nejsem). Jakési spojení tu existuje, ale je velmi zapletené a zprostředkované. Zároveň i to nejkrásnější dílo neposkytuje autorovi imunitu, aby se nesmělo mluvit o jeho případným kontroverzních činech.

Je jistě pravda, že je třeba rozumět době, kdy se to všechno stalo. Zažil jsem už jen její dozvuky a děkuji Bohu, že mne uchránil před strašnými životními zkouškami, jimiž byli tenkrát mnozí lidé vystaveni. Základní představu o tom, jak to vypadalo, ovšem mám.

Je rozšířená představa, že zejména mladí komunističtí intelektuálové byli natolik zfanatizováni, že byli pro svou víru schopni učinit všechno. To je jen kus pravdy, i když jistě důležitý. Vzatý sám o sobě by mohl sloužit jako alibi: mysleli jsme to přece dobře. Druhou významnou složkou byl strach. Strachem byla prolezlá celá společnost, i tito lidé. Měli své zkušenosti (samozřejmě ne toho druhu jako političtí vězni, ale dostatečné k tomu, aby se pořádně báli). A třetí složkou byla vyčůranost: vědomí o tom, že fanatismus se rentuje, kdežto kritický postoj vede v lepším případě k lopatě, v horším do kriminálu. Teprve tyto tři složky dohromady dávají pevný, smrtící tmel, jímž byla spojena komunistická společnost ruského typu. Problém lidí, kteří touto dobou prošli a byli jí těžce poznamenáni, je v tom, že je pro ně velmi obtížné postavit se k vlastní minulosti čelně: celá ideologie socialismu s lidskou tváří stála na alibistickém tvrzení, že idea je správná, byla jen špatně prováděna a obrodný proces je příležitostí ji rehabilitovat. A protože se generace mladíků z roku 1948 se zejména v historické vědě mocně prosadila po roce 1989 a protože ji Charta77, Havel i Klaus ji bez dalšího integrovali do úsilí o obnovu demokracie, vypadá dnes naše demokracie tak, jak vypadá.

Tím se dostávám k podstatné věci. Jak zacházet s brizantním dědictvím minulosti? První polistopadová garnitura byla ovládnuta vyčůranou představou, že se všechno zavře do archivů, které bude mít pod palcem exekutiva, a informace se vypustí jen tenkrát, když začne hříšník dělat potíže (případ Bartončík). Naštěstí se podařilo udělat několik kroků (od lustračního zákona po zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů) které zatím této manipulaci brání. Zdá se, že se po ní zejména potentátům z ODS stýská. Předseda Senátu Sobotka tvrdí, že se ústav míchá do politiky. Jak? Kundera není politik, je to spisovatel, žije v Paříži a straní se veřejného života. Politikum není tu informaci zveřejnit, politikum je chtít ji zakázat. Pan Sobotka měl drzost prohlásit, že si pozve představitele Ústavu na kartáč. A jeho stranický kolega, místopředseda Nečas, dokonce sdělil Právu, že je třeba stanovit pro ústav pravidla, kdo je tou autoritou, která řekne, že ta či ona informace bude zveřejněna. Čili zcela nepokrytě cenzura. Je zjevné, že ODS má (zejména v citlivém období těsně před volbami) tutéž potřebu jako kdysi Havlovy ovečky, manipulovat se svobodou informací podle svých potřeb. Stejně jako před časem přiměli pana Kubiceho, aby se zapojil do nekorektní akce před volbami, a pak ho bez skrupulí zlikvidovali, protože se snažil pracovat podle zásady padni komu padni, chtějí teď reglementovat instituci, které dali zelenou, neboť si od ní slibovali, že bude klacek na opozici a nic jiného. Jako by jim šlo jen o to, přesvědčit dosud nerozhodnuté voliče, že (také) oni jsou jen parta špinavých intrikánů.

Lidové noviny 17. října 2008