Topolánek kontra soudci

Premiér Topolánek se minulý čtvrtek ve svém vystoupení na právnické fakultě západočeské univerzity obul do soudců a soudnictví. Je to zvláštní, člověk by řekl, že by teď měl mít jiné starosti. Není ovšem vyloučeno, že si chtěl šplhnout u prezidenta, jehož se v jeho sporu se „soudcokracií“ explicite zastal. V tom případě je to pokus opožděný a beznadějný, Klaus mu jde a půjde po krku.

Premiér připustil, že soudní moc je poslední instancí, poslední možností, jak bránit právo a svobody jedince, když všechno ostatní selže. Poněkud démonicky vylíčil dobu vlády ČSSD (justice byla pod tlakem politické objednávky) – měl by být konkrétnější a taky se ptát, nebyla-li náhodou pod tím tlakem už dříve. Pokud totiž „pokulhávala za ekonomickými reformami“, bylo to mj. i proto.

K soudní moci prohlásil, že jde o moc ve své podstatě aristokratickou a že soudní moc založená na individuálních rozhodnutích je protiváhou demokratické moci většiny. A vyslovil politování nad tím, že u nás nebyly zavedeny porotní soudy, které údajně oba typy moci kombinují. K tomu je třeba říci: v demokracii nejde o to, co chce nejvíc lidí (v Německu chtělo svého času nejvíc lidí Hitlera a u nás komunisty), ale o spravedlnost. Vychází přitom z optimistického přesvědčení, že to, co je spravedlivé, se nejlépe prosadí ve veřejném diskursu a že veřejnost, lid, většinu lze o tom, co je správné a spravedlivé, přesvědčit. Základem svobodného uspořádání společnosti ovšem není většina, ale svobodný, suverénní jedinec, který se při prosazování toho, co považuje za správné a spravedlivé, nebojí většině opřít a zároveň věří v to, že se mu lidi o správnosti své věci podaří představit. Postavení soudce v demokratické společnosti odpovídá nejčistěji tomuto modelu. Problematičnost porotních soudů v nestabilizované společnosti s autokratickou minulostí spočívá v tm, že by nepochybně vedly k politizaci soudních rozhodnutí, což je největší nebezpečí, které soudní moci hrozí. (Mám obavu, že některým politikům ODS včetně toho na Hradě by to nebylo zase až tak proti mysli).

Zajistit rovnováhu mocí lze jedině tak, že se zabrání pronikání justice do politiky. To je ovšem možné jen tenkrát, když předtím do justice pronikla politika a získala si tam pozice, což je u nás bohužel velmi časté, už vzhledem k tomu, že např. Václav Klaus chápe nepochybně výkon spravedlnosti jen jako pokračování politiky jinými prostředky. Topolánek se taky mýlí, když se domnívá, že soud nesmí měnit politická rozhodnutí vlády a prezidenta – přinejmenším má pravomoc špatná rozhodnutí zrušit, a to v tom případě, když neodpovídají rámci, vymezenému ústavou a zákony. Nemá pouze právo generovat a prosazovat politická rozhodnutí.

Premiér se mýlí a je třeba ho opravit, jak k tomu sám vyzývá, když tvrdí, že soudní moc je jedinou mocí ve státě, která může expandovat na úkor ostatních. Tou mocí, která nesnadněji a nejčastěji expanduje, a která je proto podrobena hned dvojí přísné kontrole zákonodárné moci a soudů, je právě exekutiva, jejímž je on čelným představitelem.

Představa, že soudci jsou často považováni (ve společnosti) za jediné správné měřítko zákonitosti a morálky, je lehce paranoidní. Nejde přece o konkrétní osoby – to jsou lidé hříšní a nedokonalí, stejně jako politici, jen politici bývají známější a o jejich nemravnosti se proto častěji píše v novinách. Jde o soudce jako instituci. Soudce je při výkonu své funkce v prostoru, vymezeném zákony a ústavou, suverénní pán a nikdo se mu do jeho rozhodování nesmí plést, dokonce ani prezident ne, a to je u nás už co říci. Je to technická, nikoli morální záležitost. Proto k němu mohou, jak Topolánek trochu ironicky říká, shlížet dokonce i tak opovrženíhodná individua, jako jsou novináři, coby k zachránci a mesiášovi – totiž k zachránci a mesiášovi před různými politickými burany a rabiáty, kteří by si na něm rádi smlsli, protože jim kombinuje jejich problematické hrátky (přísahám, že teď nemám na mysli pana Topolánka, jehož útoky na média se doposud omezovala spíše na verbální rovinu – v našich poměrech mu to slouží ke cti). Soudce není coby konkrétní člověk „nevyčerpatelný rezervoár morální důvěry“ a stejně jako člověk z exekutivy nebo zastupitel jím ani být nemusí. Nejde o morálku jednotlivce, ale o postavení instituce v ústavním systému.

„Tím, co říkám, si určitě neposloužím“, prohlásil premiér. Rád bych věřil, že opravdu ne, jsou za tím cítit problematické tužby potenciálního autokrata. Když tvrdí, že „ve vztahu k prezidentovi a vládě se někteří soudci spíše než ústavou a zákony řídí svými osobními přáními“, je nezbytné opáčit, že je tomu úplně přesně naopak: ve vztahu k soudní moci se prezident (a jak se zdá i premiér) řídí daleko spíše vlastními přáními než rámcem vymezeným ústavou a zákony.

4. října 2008