Mnichovská hysterie

Tyto řádky nechtějí být historií událostí ze září 1938. Jde spíš o to, co to dnes znamená a jak to dnes reflektujeme.

Tak za prvé: je pozoruhodné, jakou bojechtivost projevuje tak málo bojovný národ jako Češi tenkrát, když jde o vybojovávání bitev promeškaných před mnoha lety. Víme o nich, že už se nemohou odehrát, nehrozí nám smrt ani devastující zranění, je to pohodlné jako počítačová hra.

Tehdy to bylo jiné, odpovědní politici stáli před krvavě vážnými otázkami: jaké jsou šance? Uneseme odpovědnost za tisíce mrtvých a raněných? Za obrovské materiální škody, které moderní válka způsobí? A dospěli k realistickému závěru, že vrhat se do předem prohraného boje je nepraktické a zároveň nezodpovědné. Jsem přesvědčen, že se rozhodli správně. Fráze o ohnuté či nalomené páteři národa je hloupé kýčovité klišé s mocnou příměsí alibismu: neznamenala by náhodou rychlá a potupná porážka ještě větší trauma? A čiší z toho výmluva: jsme dnes taková čuňata jen proto, že kdysi naši dědečkové zapomněli bojovat.

A za druhé: kulaté výročí dává příležitost k obvyklé české národní zábavě: kvičení, kvílení a skuhrání. Expresívní výraz „Mnichovská zrada“ mluví za vše. Vždycky, když se Češi dostanou do maléru, je jejich první starost najít někoho, na něhož se dá všechno svést. V tomto případě to mají poměrně snadné. Přesto je třeba se ptát: za prvé – jaké poučení vyplývá z událostí podzimu 1938 pro Čechy. A teprve za druhé – co z toho plyne pro Evropu a svět.

Takže: udělali zodpovědní politici na podzim 1938 nějakou chybu, nebo ne? Odpověď je prostá: neudělali, protože na podzim 1938 už nemohli dělat vůbec nic, a tedy ani žádné chyby. Správné je se ptát, co udělali špatně předtím, když se nakonec dostali do tak bezvýchodné situace.

České úsilí o vlastní stát a jeho zajištění bezprostředně po první světové válce bylo pochopitelné a legitimní. Situace byla nezáviděníhodná: o historické území někdejšího českého státu se dělili s početnou německou komunitou. Hranice s Polskem byly nedefinované. Vztah ke Slovensku a Slovákům nedefinovaný. Jižní hranice Slovenska nedefinované. Češi využili poválečné euforie a urvali, co se dalo. Spolkli Čechy, Moravu a Slezsko s početnou německou „menšinou“, které se nikdo na nic neptal. Po vojenském konfliktu s Polskem získali na základě dohodové arbitráže malé, ale strategicky významné území, které by podle zásady sebeurčení mělo aspoň zčásti připadnout Polsku. Slovensko si přivlastnili na základě absurdní a vyčůrané teorie o „československém“ národě a „československém“ jazyku (slíbenou autonomii dostalo Slovensko až po Mnichově). Ze strategických důvodů se v tomto pestrém státě ocitl asi milion Maďarů, kteří vůbec nevěděli, jak k tomu přišli. Korunou všeho bylo připojení Podkarpatské Rusi s východoslovanským a maďarským obyvatelstvem. Smysl tohoto jednání byla snaha co nejvíc posílit vlastní (co si budeme povídat, český) stát. Zároveň se ukázalo jako kontraproduktivní. Zemi, jejíž lid je rozdělen, neuchrání žádná betonová monstra na hranicích. Situace Československa byla svým způsobem tragická. Čeští politici by se byli později rádi pokusili o korekci své přílišné úspěšnosti, ale nešlo to: pokud by pustili jen něco, následoval by dominový efekt. Ten stát už nešlo reformovat, jen držet tak, jak je, nebo zbourat. V tom směru byl skutečným nástupcem Rakousko-Uherska.

Chamberlain a Daladier měli problém, který nespočívat jen v tom, že zaspali přípravy na válku, jež se na ně nevyhnutelné řítila. Byli postaveni před přetěžký úkol bránit zemi, která nestála na principu sebeurčení národů, v jehož jménu byla utvořena. Angličané a zejména Francouzi se od počátku tvářili, že to nevidí, ale když jim to Hitler naservíroval pod nos, byli v koncích. Nešlo jen o logiku politiky. Šlo o to, že bylo třeba přesvědčit občany, aby obětovali životy. Demokratické státy jsou svou povahou mírumilovné, válku veřejnost považují za hrozné vykolejení politiky, které si vyžaduje přesvědčivý důvod. Zde bylo zdůvodnění děravé a na té děravosti se podíleli i Češi. Potud český podíl na Mnichově.

Bylo by jistě nespravedlivé nevidět i velmocenský aspekt věci, přinejmenším stejně významný. Demokratické velmoci nedostály svým závazkům. Chtěly napravit to, co možná mohly nebo měly udělat bezprostředně po roce 1918, v roce 1938. Jenže Hitlerovi nešlo o žádné sebeurčení národů, nýbrž o světovládu, a sudetští Němci byli pro něho jen figurkou na šachovnici. Francie a Velká Británie obětovali spojence, který sice nebyl žádný vzor demokratičnosti, ale přesto byl tisíckrát lepší než Třetí říše. A byl to jejich spojenec. Správná otázka nezní: mělo Československo bojovat? , nýbrž „měla Velká Británie a Francie bojovat?“ Zde je třeba rehabilitovat pojem „reálpolitiky“: politika je pragmatická záležitost, postavená na zájmech. Jistě, i v ní je třeba uplatňovat pravdu a lásku, ale jde to jen v takto vymezeném prostoru. Západní mocnosti si politickou situaci na podzim 1938 vymodelovaly tak, že se ve jménu zásad (sebeurčení) musí vzdát pragmatických ohledů. Ve skutečnosti se vzdaly obojího a Západ pak na dlouhá léta dopředu ztratil na středovýchodní Evropu vliv.

Zbývá otázka, co z toho plyne pro malé středoevropské státy. Rád bych se vyhnul paušálním odsudkům (v tomto neklidném prostoru by si měl každý zametat především před vlastním prahem). Jedno mi snad slovenský čtenář promine: Maďaři v letech 1938 a 1939, Poláci v roce 1938, Slováci v roce 1939 a ovšem Češi, už s jiným mocným strýčkem, v roce 1938, 1945 a 1948, si dost usilovně neopakovali: Timeo Danaos et dona ferentes. Příliš se tenkrát navzájem nenáviděli.

Chtěl bych věřit, že dnes je to už pryč.

Mírně zkrácená verze tohoto článku vyšla ve Sme 30. září 2008