Smilování nás v kursu neučili

Citát z titulku je ze hry V+W Balada z hadrů. Werich coby novopečený ponocný, který právě absolvoval kvalifikační rychlokurs, tak odpovídá delikventovi, proti němuž se chystá zasáhnout halapartnou a on naříkavě prosí o smilování. Na vydařenou miniscénu (dnes by se řeklo „bonmot“) jsem si vzpomněl, když jsem četl prezidentovo tiskové prohlášení k žádosti nejvyšší státní zástupkyně o milost pro Brožovou-Polednovou. Prezident, jak známo, žádost odmítl. Tiskové sdělení, které u té příležitosti vydal, nesmí zůstat bez komentáře.

Prezident se domnívá, že nemůže negovat rozhodnutí nezávislého soudu, závažný krok naší justice ve vztahu k naší tragické minulosti. To je nesmysl, prezidentská milost neneguje rozsudek, jen zohledňuje některé okolnosti, které soud zohlednit nejen nemůže, ale ani nesmí, aniž by porušil zásadu rovnosti občanů před zákonem.

Soud má podle prezidenta poměřovat všechny okolnosti, a pokud byly důvody – i humanitní – pro jiné posouzení případu, měl tak učinit právě soud. Nechme teď stranou, že z formulace jako Šídlo z pytle trčí úmysl donutit soud až k pláči. Klaus nemá soudy rád, pletou se politikům do řemesla, a občas to dělají i svévolně, bez příslušné politické instrukce. Ve skutečnosti by soud mohl zvážit humanitní důvody pro jiné posouzení případu tenkrát, kdyby paní Brožové-Polednové bylo sedmaosmdesát v době, kdy Horákovou a tři další nevinné lidi poslala na smrt. Jenže tenkrát byla odsouzená prokurátorka mladice v plné síle. Soud rozhoduje podle formálních pravidel, od nichž se nesmí odchýlit. Prezident chápe úlohu soudní moci jinak, nevnímá rozdíl mezi soudnictvím a politikou, lépe řečeno je přesvědčen, že soudnictví je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Z člověka, který má takové představy o výkonu spravedlnosti, jde strach.

Prezident dále varuje: nesmí dojít k tomu, aby se celé generace naší země tímto příliš jednoduchým způsobem – odsouzením jedné staré ženy - zbavily spoluzodpovědnosti za to, co se u nás v padesátých letech dělo. Toto prezidentovo tvrzení považuji za drzost. Spoluzodpovědnost za to, co se u nás v padesátých letech dělo, nesou ti, co to prováděli, ti, co jim přitom pomáhali, a ti, co to hmatatelně trpěli (o spoluvině např. průvodčích, kteří tehdy prodávali lístky v pražských tramvajích mám velmi sinou pochybnost). Já třeba absolutně žádnou spoluzodpovědnost nemám, protože mi tehdy bylo deset let, a ač v tomto případě velmi nerad, musím konstatovat, že pan prezident taky ne.

Pokud se paní Brožová-Polednová nemá stát obětním beránkem, měl tedy prezident udělat to, co mu ústava umožňuje a co soud dost dobře udělat nemůže, totiž slitovat se nad provinilou. Byl by aspoň jednou k něčemu dobrý. Místo toho všechno zlomyslně hází zpátky na soud, protože se soudy a soudci má nevyřízené účty. Smilování ho v prezidentském rychlokurse neučili.

28. září 2008