Milost pro prokurátorku

Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká požádala ve čtvrtek prezidenta Klause, aby omilostnil bývalou komunistickou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. Pražský Vrchní soud ji minulý týden odsoudil k šesti letům odnětí svobody za účast na justiční vraždě Milady Horákové (a dalších třech obžalovaných z monstrprocesu, který se konal v roce 1950).

Vesecká se předtím dovoláním k Nejvyššímu soudu zasadila o obnovu procesu (Vrchní soud původně Brožovou-Polednovou osvobodil s tím, že její trestný čin je už promlčen). Nový rozsudek Vrchního soudu považovala za velmi mírný. Zdůraznila, že jí nejde o „vyvinění“ odsouzené, nýbrž o omilostnění z humanitárních důvodů: nepovažuje za vhodné napodobovat soudní praxi z 50. let minulého století, kdy komunisté posílali do vězení i velmi staré lidi. Odsouzené je 86 let.

Žádost Vesecké vyvolala nesouhlas. Odpůrci poukazují mj. i na to, že odsouzená doposud nevyužila všechny opravné prostředky a že o tom, zda je způsobilá nastoupit trest, rozhodují vězeňští lékaři. Žádost o milost by měla přijít na řadu nanejvýš až poté, co všichni rozhodnou v její neprospěch.

Problém však přesahuje úzce právní rovinu. Podstatné je, že státní orgán (soud) tu svým výrokem potvrzuje něco, na čem se dnes – na rozdíl např. od postoje k obnoveným imperiálním ambicím Ruska a k americké radarové základně v Brdech - shodnou prakticky všichni, od pravice po komunisty. Šlo o justiční vraždu (takže logicky vyvstává i otázka trestní odpovědnosti). Komunisté Filip a Ransdorf dokonce přispěli na pomník zavražděné političce a rozhořčili tak část jejích příznivců. Kdyby naproti tomu někdo nastolil otázku po zodpovědnosti národních socialistů na neblahý vývoj v letech 1945-8 a jejich faktické spolupráci s komunisty (Horáková byla v těchto věcech loajální představitelkou té strany), se zlou by se potázal. Tím samozřejmě nechci říci, že si snad svůj osud zasloužila. Jen se mi zdá, že toto státní požehnání určitému výkladu dějinné události je tak trochu opožděné, podobně jako proklamace o zločinnosti komunistického režimu a naléhavé žádosti o zákaz KSČM. Účtování s komunismem (rozuměj s bolševismem) je passé. Komunismus je přízrak, nikoli reálné nebezpečí. Reálné nebezpečí je Putinovo Rusko. Je to sice autoritativní stát, ale komunistický není ani trochu. A naši komunisté nejsou nebezpeční pro svou archaickou ideologii (která je pro ně – třeba ve srovnání s ČSSD – spíše handicapem), ale proto, že jsou mohutnou organizovanou proruskou lobby, jakou ostatně byli už od svého vzniku.

A druhá věc: povaha lidské spravedlnosti. Je konečná, nedokonalá, děravá. Nedosáhne na mnoho lidí, kteří by si to nepochybně zasloužili. Abychom se s tím smířili, je nutné věřit, že existuje spravedlnost absolutní, jíž se stejně nikdo nevyhne. Spravedlnost nesmířená s vlastní nedokonalostí přestává být spravedlností a mění se v nenávistnou odplatu. Ozvaly se názory: jakápak milost, ona taky neměla slitování s těmi, kteří se jí dostali do rukou. Pro toto uvažování je, jak vidno, někdejší chování paní exprokurátorky jakousi normou.

Nepochybuji o tom, že si Brožová-Polednová svůj trest zasloužila. Nicméně je malou rybou, součástí rozsáhlé a odpudivé skupiny katů. Ti, kdo procesy připravili a rozhodli o rozsudcích, stačili včas umřít. Lidská spravedlnost je nedokonalá.

Klasický příklad evropských problémů se spravedlností je případ Rudolfa Hesse. Na rozdíl od Brožové-Polednové to byla velká ryba, válečný zločinec velkého kalibru. Dostal doživotí, nad výkonem trestu bděly orgány západních demokracií spolu s orgány sovětského Ruska. V ruském pojetí (a zvlášť v tom komunistickém) musí být lidská spravedlnost absolutně dokonalá, protože té druhé buď nedůvěřujeme, nebo prostě víme, že neexistuje. V důsledku toho spáchal odsouzený coby dementní stařec v devadesáti třech letech ve vězení sebevraždu. Neměl nejmenší naději, že by se mohl dostat ven.

Od té doby ho spousta holohlavých násilníků (i u nás) oslavuje jako mučedníka. Důvodem je, že v tomto případě vzhledem k historickým okolnostem lidská spravedlnost zapřela svou nedokonalost. Bylo to jednání zároveň nelítostné i nepraktické.

Ludmila Brožová-Polednová se ovšem podobným symbolem stát nemůže. Je na to příliš bezvýznamná.

21. září 2008