Habaďura s dobrými úmysly

Je těžké přejít jen tak článek Janka Kroupy „Jak jsem filmoval obchod se špínou“ (LN 11. září). Jde o zcela zásadní věc, zdůrazněnou navíc tím, že vedení největšího českého denníku „akci Morava“ s velkým nasazením brání.

Zásadní námitka pana Kroupy proti jeho kritikům zní: „celá řada komentátorů mne eticky kritizovala, mimochodem řada z nich v době, kdy reportáž ani neviděli.“

K tomu je třeba dodat, že sama reportáž je na celé záležitosti to nejméně zajímavé. Podstatné je, že se pan Kroupa domluvil s politikem, který měl dojem, že ho vedení jeho strany perzekuuje, a zorganizovali boudu, na niž chtěli Tlustého oponenty (a co si budeme povídat, aspoň nepřímo i předsedu strany) nachytat. Za tím účelem vznikla falešná detektivní agentura, která měla vytipovaným politikům nabízet falešný kompromitující materiál (nějak se mi nedaří uvěřit, že by o ní pan Tlustý nevěděl). Reportér to dělal kvůli atraktivní reportáži, pan Tlustý, aby si vyřídil účty s vedením ODS. Tak se spojilo příjemné s užitečným.

A za druhé, pravdivost reportáže: reportáž informovala o habaďuře, spočívající na zřízení falešné instituce, která měla nabízet falešné kompromitující dokumenty, a to jako o docela běžné a řádné věci. Proto je i ona problematická, a fakt, že pan Kroupa při té příležitosti práskl i pana Tlustého, na tom nic nemění.

„Je přece veřejným zájmem, aby poslanci hlasovali svobodně a beze strachu, že na ně někdo něco vytáhne nebo je bude zastrašovat“, píše pan Kroupa. Proto vyhotovili falešný kompromitující materiál, a to ve spolupráci s někým, kdo je podle pana Kroupy „součástí tohoto světa“. Nebude náhodou výsledkem té akce, že se lidé budou bát dát veřejně k dispozici skutečné kompromitující materiály, které odhaleny být mají, ze strachu, že jde o falsum a že se stanou obětí provokace? A mají snad ti poslanci, kteří nemají čisté svědomí, hlasovat beze strachu, že o jejich prasárnách nebude nikdo informovat, aby nenaletěl provokaci? Na druhé straně jsou věci (správné, ale ve veřejnosti nepopulární), které na poslance kdekdo s chutí vytáhne, aby je kompromitoval. Tomu se nelze vyhnout a jediná obrana je nebát se.

Pozoruhodná je i expertiza mediálního analytika Milana Krumla. Pan Kruml zmiňuje případ, kdy reportéři ZDF vylákali do Thajska pomocí fingovaných materiálů „jednoho z nejnebezpečnějších německých pedofilů“ a dosáhli tak jeho zatčení. Tak za prvé, ZDF, jak vidno, není dobrý vzor, je problematické, zda si něco podobného smí v právním státě dovolit někdo jiný, než za zcela přesně vymezených okolností policie. A za druhé, příklad nesedí: vytáhli do Thajska někoho, o němž věděli, že je nebezpečný zločinec. Kdežto v našem případě šlo o to, pomocí provokace přimět někoho (předem neurčeného) k tomu, aby ze sebe vydal to nejhorší. Považuji to za nízké.

Za druhé, nepřesvědčivý je i příklad novináře, který dokáže mezery v bezpečnostním systému na letišti tím, že do letadla propašuje zbraň. Je prý lhostejné, zda jde o maketu nebo o skutečnou zbraň. Novináře, který na palubu letadla propašuje skutečnou zbraň, je třeba zavřít, až zčerná, protože zákaz pašování zbraní do letadla platí všeobecně a dobré úmysly (na něž se může vymlouvat kdekdo) nehrají roli.

Za třetí, mediální expert dospívá k závěru: „Část politické scény prokázala, že jí není žinantní používat metody organizovaného zločinu – korupci, nátlak, dehonestaci protivníků“. Je mi líto, k těm, co to prokázali (alespoň pokud jde o nátlak a dehonestaci), patří i pan Kroupa s panem Tlustým.

Pokud jde o objednané fotografie slečny Zubové, není vůbec jasné, jak konkrétně je chtěl Morava zneužit, a hlavně na rozdíl od případu s Tlustého fotografiemi nic takového neučinil. Dá se jen spekulovat o tom, že jeho záměry byly nekalé, a to je dost málo. Nebýt propojení s „případem Tlustý“, bylo by to zcela neprůkazné a mediálně nepoužitelné.

A závěr? Za prvé, cesta do pekel bývá často dlážděna nejlepšími úmysly, což v tomto případě platí o panu Kroupovi, ne i dalších, co se na taškařici spolupodíleli. A za druhé, tak, jako je třeba dbát o to, aby se nepropojovala ekonomika s politikou, je třeba bránit i propojení médií a praktické politiky. Doposud jsme znali spíše případy, kdy se politici pokoušeli dostat pod kontrolu některá média (např. v první polovině devadesátých let ODS Lidové noviny). Skončily pravidelně velmi neslavně. Zde je případ zdánlivě opačný, vlivná média (Nova, MfD) se chtě nechtě (MfD jako hradní list spíš chtě) stávají jedním z aktérů politické hry. Rozdíl je jen zdánlivý, během toho se samy stávají pouhým nástrojem politických zájmů.

14. září 2008