Kdo bude další

Rusko oslavuje v gruzínském konfliktu po dlouhé době první politické vítězství nad Západem. Povstalo jako Fénix z vlastního popelu a ruské vedení si to jak se patří vychutnává. Dalo se to čekat.

Nikdo si přece nemohl představovat, že po rozpadu SSSR bude následovat trvalý rozklad a odchod někam do druhé ligy rozvojových států. Podobný vývoj není možný, navíc je otázka, zda by byl vůbec žádoucí.

Počínaje dobou perestrojky projevily politické elity v Rusku dobrou vůli, snahu poučit se z minulosti a „polepšit se“. Bylo to překvapivé a svým způsobem impozantní. Teď je zjevné, že se to nepovedlo. V chaotickém procesu přeměn se země dostala na pokraj územní dezintegrace a hrozilo jí, že bude rozchvácena průmyslovými oligarchy. V krizové situaci si nakonec vybrala návrat k domácím tradicím, k těm, které měla v době SSSR i před ním.

V Rusku se vždycky uplatňovala snaha řešit vnitřní problémy rozpínáním a anexí. Rozpínání a anexe přinášejí další problémy, a ty pak zase slouží jako argumenty pro upevňování kázně uvnitř země. Toto pozoruhodné perpetuum mobile přitom velmi často nemusí být veřejnosti násilím vnucováno, tvoří integrální součást ruského vlastenectví. V současné době je situace komplikovaná ještě tím, že se Rusko po ztrátě vnějších kolonií, k nimž jsme patřili i my, a po rozpadu SSSR muselo hodně uskromnit. Že to ruská politika i ruská veřejnost považuje za nespravedlivost, je svým způsobem pochopitelné.

Perestrojka skončila, zapomeňte. Základní otázka pro nás v ČR teď není, jak Rusku pomoci, aby se změnilo k lepšímu, jednak to není náš problém a jednak je to nad naše síly. Nýbrž jak to zařídit, abychom se nedostali zpátky tam, odkud jsme v roce 1989 se štěstím vyklouzli. Taková starost se může zdát předčasná, jsme přece integrováni v EU a v NATO a Rusko je od nás daleko. S jakousi nepřiznanou tichou škodolibostí si můžeme namlouvat, že dřív je na řadě Ukrajina a pobaltské státy. Jenže tento kalkul může být docela mylný.

EU a NATO se v gruzínském konfliktu příliš neosvědčily. EU předvedla svou bezmocnost a NATO projevilo už v Bukurešti neochotu vzít Gruzii jednoznačně pod ochranná křídla. Tím nejspíš budoucí konflikt podstatně ovlivnilo.

Pokud jde o Ukrajinu, nachází se v hluboké politické krizi. Tápavě hledá svou identitu, chybí jí zkušenosti s praktickou politikou. Není vyloučeno, že její „neutralizace“ bude pro Rusy ještě menší problém než ten, co měli v Gruzii.

Pak je tu Ficovo Slovensko. Už dnes je to bohužel ruský trojský kůň ve střední Evropě. Zatím spící. Až se podaří pacifikovat Ukrajinu, probudí se k životu.

A konečně ČR. Sovětské Rusko ji čtyřicet let okupovalo (zpočátku k tomu ani nepotřebovalo vojáky). Přesto větší část populace nenávidí hlavně Američany. Prozápadně orientovaná vláda je slabá a vratká, její pád bude znamenat i změnu zahraničněpolitické orientace. Jak daleko půjde, se v tuto chvíli těžko odhaduje.

Zdá se, že Litva, Estonsko a Lotyšsko mohou být klidné. Další na řadě můžeme být docela dobře my.

Reflex č. 37/2008