Zemřel Wolfgang Egerter

V pondělí zemřel po dlouhé těžké nemoci německý a sudetoněmecký politik Wolfgang Egerter.

Seznámil jsem se s ním někdy v roce 1992 na jakémsi víkendovém setkání německých a českých intelektuálů, jemuž poskytl přístřeší na svém zámku v Scheinfeldu Karel Schwarzenberg. Bylo to v době, kdy česká intelektuální obec ještě žila v jakémsi rauši polistopadové dobré vůle. Zároveň čeští kulturtrégři a politici už pomalu rozjížděli složitou habaďuru, jak sudetské Němce uchopit za nos a uspokojit hezkými slovy (jinak by se národ zlobil). Zřejmě nějaký podobný záměr stál za rozhodnutím české části jiné takové početné stolní společnosti o dva roky později na českém vyslanectví v Berlíně, kde vznikl plán společného česko-sudetoněmeckého prohlášení k padesátému výročí konce druhé světové války. Přípravou pověřili za českou stranu mne, za sudetoněmeckou dr. Rudolfa Hilfa. Představoval jsem si to ovšem jinak než mí čeští kolegové. Každý jsme si přizvali pár přátel, mezi nimi i Wolfganga Egertera, s nímž jsem byl od té doby v pravidelném styku. Výsledkem naší spolupráce bylo Smíření 95, jehož text a seznam signatářů najdete v archivu Událostí.

Wolfgang Egerter se narodil v roce 1930 v Šluknově. Jako patnáctiletého jej v roce 1945 vyhnali (jeho otec, řadový voják wehrmachtu, zmizel beze stopy v Praze během povstání nebo spíš bezprostředně po něm). V Německu se živil nějakou dobu jako nádeník, pak vystudoval gymnázium a vysokou školu (obor germanistika – historie) a začal se angažovat v Sudetoněmeckém krajanském sdružení. Posléze se stal členem Sudetoněmecké rady a nejprve pomáhal organizovat, později řídil vlivné Sociální a vzdělávací centrum. Zároveň se zapojil do práce v CDU v Hessensku. Působil v Hessenské státní kanceláři a když se po sjednocení Německa stal duryňským ministerským předsedou Bernhard Vogel, vzal si Egertera s sebou a pověřil ho řízením ministerstva pro spolkové a evropské záležitosti. Po svém penzionování v roce 1992 Egerter působil dalších dvanáct let jako Vogelův poradce.

Wolfgang Egerter byl jedním z nejvstřícnějších lidí, s nimiž jsem se v sudetoněmeckém prostředí setkal. Snažil jsem se mu pomáhat, když ve vzdělávacích institutech v Hohenbergu a Bad Kissingen organizoval setkávání českých a sudetoněmeckých intelektuálů a studentů. Asi pět let jsme s podporou Nadace Roberta Bosche pravidelně pořádali společné semináře polských, českých, německých a maďarských studentů politologie (Egerter měl dobré styky s konzervativními politiky v Polsku, kde obdržel vysoké státní vyznamenání). I poté, co jsem odešel z Fakulty sociálních věd a pohltily mne Události, jsme udržovali přátelské styky (velmi mi například pomohl s německou přílohou mého politického zápisníku).

Wolfgang Egerter vkládal kdysi velké naděje do česko-německé deklarace (byl v Sudetoněmecké radě jediným, kdo nehlasoval pro její odmítnutí). Nebyl ostatně sám, i já jsem si od ní zpočátku leccos sliboval. Ukázalo se, že šlo o vychytralý podvod, jemuž se tehdejší spolková vláda nedokázala ubránit. Egerter by mohl sloužit jako příklad dobré vůle, která byla zklamána, a vstřícnosti, kterou odpovědní čeští politici nevzali na vědomí.

Jeho odchod mne bolí. Chtěl bych se mu za všechna zklamání, která musel ve svém úsilí o smíření mezi vyhánějícími a vyhnanými zažít, nějak omluvit. Jednak je už bohužel pozdě, a jednak, co zmohou v těhle věcech slova. Za čtyřicet let se budou všichni kašpaři, co je Česká země nosí, omlouvat horem dolem. Bude to zbytečné, marné a směšné. Zaplať pánbůh, že už tomu nebudu muset asistovat.

Requiestat In Pace.