Zelené karty

V době naší redakční dovolené proběhla jedna mediální diskuse, k níž bych se rád vrátil. Ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo s návrhem usnadnit pomocí tzv. zelených karet legální práci v ČR nekvalifikovaným dělníkům z rozvojových zemí. Návrh ostře kritizovala opozice, mj. poslanec Rath. Argumenty vždycky neseděly, ale mít výhrady bylo v tomto případě na místě. Místo toho zazněla na adresu kritiků jen paušální obvinění málem z rasismu. O věci by se však mělo hovořit s klidem a bez hysterie. Podobná opatření jsou problematická: skoro všude v Evropě přinesla obrovské problémy, a to ze dvou důvodů.

Za prvé: vidina výdělku, který pro našince není nic moc, ale pro lidi zápolící o holé přežití znamená záchranu, je jistě velmi přitažlivá. Rubem je, že využívá slabosti těch lidí k tomu, aby se jimi obsadily nejnižší příčky našeho sociálního žebříčku. Zájemci proto opouštějí prostředí, s nímž jsou po mnoho generací spjati, navyklý způsob života, jsou najednou postaveni do docela jiného prostředí, civilizovanějšího, kulturnějšího a právě proto velmi náročného. Zdaleka ne každému se podaří, aby se přizpůsobil, a je obtížné se kvůli tomu na ty „nepřizpůsobivé“ jen tak a beze všeho zlobit. Vrcholem náročnosti je ideologie „multikulturality“, která jim má vlastně vplynutí do nového světa usnadnit. Navíc je v té ideji něco falešného, co nové příchozí asi často právem dráždí: vždyť kdysi ve svých počátcích i křesťanství, které nepředstavovalo žádnou divokou společenskou revoltu, naráželo v pozdně antickém světě právě tím, že idea „mukltikulturality“ byla pro ně naprosto nepřijatelná. Evropa nebyla a dosud není na ten příliv pracovních sil pořádně připravena. Navíc by bylo k těm lidem daleko ohleduplnější, kdyby se vyspělé státy snažily především pomoci jim, aby za důstojných podmínek mohli žít a pracovat tam, kde jsou doma – migraci by to neodstranilo, proč taky, je to přirozená věc, ale podstatně by se snížil ničivý náboj masového a nepřirozeného exodu z třetího světa do Evropy.

Daleko důležitější je ale druhá věc: to, co vyspělé evropské společnosti motivuje, případně nutí sahat po nenáročných dělnících z Asie a Afriky, je, odpusťte mi to slovo, vychcanost. Našincům nepříjemná a namáhavá práce nevoní a různé sociální polštáře jim umožňují se jí za dostačující peníze vyhnout. Gastarbeitři z rozvojových zemí pak vytvářejí společenskou vrstvu jakýchsi novodobých otroků (jde samozřejmě o otrokářství velmi sametové). To posiluje jejich nenávist k prostředí, v němž žijí z nezbytí, protože kdyby jim doma nehrozila smrt hladem, ani by je nenapadlo podobnou anabázi absolvovat. Samozřejmě to neplatí pro všechny. Jsou takoví, kteří si na svůj nový úděl bez problémů zvyknou a jsou s ním spokojeni. Chci jen říci, že není divu, když nová a nezvyklá situace někoho popuzuje a podněcuje k revoltě, a není divu, že takových je mnoho.

Ministerstvo práce a sociálních věcí to má těžké, nepochybně přijalo toto opatření pod tlakem ekonomické nutnosti. Kopíruje však západní Evropu právě v tom, co se jí teď vrací jako obrovitý problém. Nemám taky žádný recept, jak tyhle problémy řešit. Jen bych prosil, aby se o nich diskutovalo bez hysterického obviňování z rasismu a bez pseudomorálních hesel. Aby prokurátorský tón zůstal tentokrát stranou.

6. září 2008