ARCHIV

Česko-německý alibismus

Diskuse o vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretech se vede víceméně veřejně už skoro čtrnáct let. Velmi brzy se zacyklila a točí se kolem několika tezí, které se do omrzení opakují. Snad taky díky tomu německá strana postupně přejímá argumentaci českých nacionalistů a zpívá s nimi dvojhlasně, leč harmonicky tutéž písničku.

Spolkový kancléř Schröder minulý týden v rozhovoru pro Passauer Neue Presse prohlásil, že Benešovy dekrety mají přirozeně co do činění s německým přepadením někdejšího Československa a jsou reakcí na toto přepadení. Vyhnání je sice vždycky bezprávím, avšak příčiny k němu vzešly z Německa a nikoli z jiných zemí.

Česká vláda, jako by chtěla tato slova ještě doplnit, v prohlášení k výsledkům referenda o vstupu ČR do EU mj. uvedla: druhou světovou válku ani z dnešního hlediska nepřijatelné události a činy z období bezprostředně následujícího, které rovněž přinesly řadu lidských tragédií a obětí, nelze vrátit zpět.

Podle německého spolkového kancléře příčiny vyhnání vzešly z Německa a dekrety jsou reakcí na přepadení ČSR. Schröder se přihlašuje ke zvrácenému pojetí dějin, které si vymyslili čeští politici za přispění státotvorných historiků při přípravě česko-německé deklarace a na něž tehdy přistoupil Helmut Kohl (vstřícnost mu byla málo platná, jeho čeští partneři ho nakonec při schvalování deklarace v PS stejně podfoukli). Podle tohoto pojetí minulost předurčuje přítomnost a budoucnost. Povaha německých zločinů byla taková, že neumožňovala Čechům jednat jinak, než jak jednali. A nejen to: německé zločiny svou povahou mravně ospravedlňují české jednání po válce, které často jako by tomu německému z oka vypadlo.

To je ovšem dosti pesimistický názor na dějiny. Existuje i jiný, optimističtější. Podle něho je člověk svobodně jednající bytost. Může se rozhodnout i pro něco jiného, než pro to, k čemu ho tlačí minulost. V dějinách neplatí neúprosná kauzalita přírodních zákonů. Člověk dějiny tvoří: může odpustit, nereagovat na zlo zlem. Jen díky tomu se pak množství zla, krutosti a násilí v dějinách snižuje a dějiny se mohou vyvíjet od horšího k lepšímu. Člověk je tedy svobodný – a to taky znamená, že za to, co udělá, nese zodpovědnost. Žádný zločin, který se v dějinách stal, neospravedlňuje další zločiny.

To ovšem zároveň znamená, že člověk odpovídá jen za to, co sám způsobil: neexistuje kolektivní zodpovědnost jedněch za to, co spáchali jiní, daná pouze tím, že všichni mluvili stejným jazykem, měli stejnou barvu pleti apod. Za to, co udělal Hitler a jeho lidé, nezodpovídají sedláci z Broumovska, respektive jejich zodpovědnost je jen zprostředkovaná, liší se případ od případu a nelze ji posuzovat paušálně, zejména pokud nechceme, aby stejnou měrou, jakou dnes měříme jim, neměřil někdo později nám.

Je pozoruhodné, že němečtí politici teorii příčiny a následku, kterou odkývali Čechům, sami pro sebe nevyznávají. Žádný z nich už dnes neřekne, že nacismus byl jen následek dějinných příčin, totiž nespravedlivostí Versailleského mírového systému. Proč nám měří jinou měrou než sami sobě? Myslí si snad, že nejsme schopni vyrovnat se s vlastní minulostí tak, jak to učinili oni?

Prohlášení české vlády doplňuje ideologii nezodpovědnosti a alibismu o další významný prvek. To, co se stalo po válce, je nepřijatelné (pouze) z dnešního hlediska a válku včetně toho, co následovalo bezprostředně po ní, nelze vrátit zpět.

To první ovšem není pravda. Benešovy dekrety porušují přinejmenším tři základní principy, na nichž stojí evropské právo: myšlenku osobní zodpovědnosti (kolektivní vina Němců a Maďarů v ČSR), presumpci neviny (Němci a Maďaři v ČSR byli jako celek předem prohlášeni za vinné, nevinu bylo třeba prokazovat individuálně před správními orgány) a zákaz retroaktivity (příslušnost k německému a maďarskému kolektivu, prohlášenému předem za vinné, se stanovila podle toho, k jaké národnosti se občan hlásil při sčítání lidu v demokratické ČSR a zda byl členem organizací legálně v ní působících). Ostatně to, že Němci a Maďaři byli v poválečné ČSR zbaveni všech občanských práv a octli se fakticky v postavení otroků, není nepřijatelné jen z dnešního hlediska. Je samozřejmě pravda, že Hitler dělal s Židy totéž: ale je snad Hitler pro nás kritérium, jak jednat? To, co říká česká vláda, je vlastně milosrdně a úhybně nepřesný popis situace: to, co tenkrát naši předkové dělali, jim vůbec nepřišlo nepřijatelné, kdežto nám se to dnes nepřijatelné zdá.

To, že dějiny nelze vrátit zpět, je tak velká samozřejmost, že musí být rozšifrováno, proč ji čeští politici a politizující historici neustále omílají. Má tím být řečeno: nešťourejme se v ranách minulosti, stejně s nimi nic rozumného nepoděláme. Za „vracení dějin zpět“ se považuje přiznání, že to a to nebylo v pořádku, že toho litujeme a že bychom chtěli aspoň něco málo napravit. Je pozoruhodné, že teze o nenávratnosti dějin v tomto českém pojetí neplatí univerzálně! Považujeme totiž např. za samozřejmé, že Němci odškodnili vězně koncentračních táborů a nuceně nasazené. Sami jsme odškodnili oběti komunistického bezpráví. Tady se dějiny ukázaly jako vratné. V případě vyhnaných naproti tomu prý vratné nejsou.

Závěr z toho všeho je jednoduchý: nedělejme si zbytečné iluze. Postoj, který zaujala ke stinným stránkám naší nedávné minulosti česká politická a intelektuální elita, je nelogický a po všech stránkách neudržitelný. Je v rozporu s tradicemi, které jsou také našimi tradicemi. Naposled jsme se k nim přihlásili v rozhodnutí začlenit se mezi vyspělé evropské země. A je jen otázkou času, kdy nám všechny naše nedůstojné vytáčky spadnou na hlavu.

22. června 2003