Nehledejme falešné analogie

Na téma Gruzie byla u nás v poslední době napsána řada hrozných hloupostí. Vévodí jim jednoznačně názory Václava Klause z Mladé fronty Dnes. Gruzínci se podle něho chovali tak, jako kdyby se „ČSSR“ v roce 1968 pokusila obsadit Podkarpatskou Rus. Srovnání je úplně nesmyslné, Podkarpatská Rus byla součástí SSSR, ČSR se jí formálně vzdala v roce 1945 a o jejím navrácení od té doby sní jen pár beznadějných excentriků. To, že je Jižní Osetie součástí Gruzie, neproblematizovalo až do letošního konfliktu ani Rusko.

Václav Klaus prohlásil, že ruská invaze v roce 1968 nebyla odpovědí na náš útok a že za eskalaci konfliktu odpovídá „fatálně“ Gruzie. Odměnou mu byl, jako už často, decentní potlesk novinářské lobby Kremlu.

Analogie s rokem 1968 je v mnoha ohledech zavádějící. To, že k ní tak ochotně saháme, je smutným svědectvím, jak málo jsme schopni se podívat věcně na vlastní minulost. Analogie tu ovšem je, a s událostí, která se stala se ovšem třicet let před rokem 1968.

Meziválečná ČSR nebyla žádný zázrak demokracie, za nějž ji čeští nacionalisté vydávají. Byla ze všech středoevropských států demokracii nejpodobnější, což, upřímně řečeno, nebylo v té době příliš těžké. Měla svou Jižní Osetii (Sudety) i svou Abcházii (jižní Slovensko). S tzv. menšinami (ale i se Slováky) zacházeli čeští hegemoni nedůstojným a vyčůraným způsobem.

Pak se v sousední velmoci dostal k veslu charismatický, populistický darebák. Čeští Osetinci mu naletěli a očekávali od něho ochranu. Zaujati svými (do značné míry oprávněnými) zájmy, přehlédli, že vkládají svůj osud do mírně řečeno špinavých rukou a že se dobrovolně stávají nástrojem zločinné imperialistické politiky. Chtě nechtě vzali podíl na darebáctví svého nového protektora.

To byla situace v roce 1938. Čeští Osetinci stáli tehdy už sjednoceně za Hitlerem. Atmosféra v Sudetech se dala krájet. Německá teroristická komanda vraždila odpůrce nacismu, kteří se do ČSR uchýlili, a naši Osetinci to přinejmenším blahovolně tolerovali. Byla jen otázka času, kdy se rozjedou násilné akce. Do toho přišly zprávy o soustřeďování německých vojsk u československých hranic. Je možné, že Češi tenkrát (jako teď Gruzínci) nalítli německé provokaci (nicméně do čtyřech měsíců byla ČSR učiněna totálně neživotaschopnou a do deseti měsíců byla zničena). Vláda vyhlásila částečnou mobilizaci a obsadila pohraničí. Německá strana toho s velkým kraválem propagandisticky využila – hle, váleční štváči! – a západní státy začaly usilovat o vyvážené usmíření mezi ČSR a Německem, za blbých řečí o fatální odpovědnosti ČSR. Výsledkem byl Mnichov.

Při všech svých velkých chybách byla ČSR tisíckrát lepší než „Třetí říše“. Byla strategickým spojencem západních demokracií. Přesto ji ve jménu jakési „spravedlnosti“ předhodili lidožroutům.

Každá analogie platí odsud až potud. Češi neostřelovali Liberec a sudetští Němci neprovokovali jako Osetinci. Žijeme v mírnějším geopolitickém pásmu. Naši Osetinci nebyli říšskými občany de jure, ale jen in pectore. Taky je samozřejmě nespravedlivé srovnávat Putina a Medvěděva s Hitlerem, kromě jedné věci: jako jemu, i jim jde o imperiální zájmy jejich velmoci, a Osetinci jsou jen užitečným nástrojem v jejich rukou. Takže: kdo kritizuje dnešní Gruzii, měl by jedním dechem kritizovat i ČSR anno 1938. Nejsem přítelem Benešovy politiky, ale tohle bych považoval za obludnou čuňárnu.

Zdá se, že Západ (včetně nás) trpí podobnými iluzemi jako tenkrát.

Především je tu mylná představa, že to, co Gruzie potřebuje, je humanitární pomoc a pozorovatelé. Pozorovatelé budou bezmocně pozorovat, jak se Rusové v Gruzii zabydlují. Nikdy neodtáhli odnikud, kam se nacpali, bez silného a trvalého mocenského tlaku.

Za druhé je tu představa, že musíme být opatrní, jinak vypukne nová studená válka. Ve skutečnosti už vypukla ruským zásahem v Gruzii, a měli bychom to vzít na vědomí. V této chvíli prohráváme.

Za třetí, to, že Západ má v Gruzii své strategické zájmy, není žádná hanba, Rusové je tam mají taky, a na rozdíl od Západu už nic jiného. Strategické zájmy jsou na místě.

Za čtvrté, je iluze myslit si, že v narůstajícím konfliktu mezi Ruskem a Západem něco spravíme tím, že se poděláme. Vyšleme jen signál, že jsme zralé a chutné sousto.

A konečně: je hrozné, když se země s těmi historickými zkušenostmi, o nichž tu byla řeč, svému bývalému a možná i budoucímu hegemonovi ústy svého nejvyššího ústavního činitele sama nabízí jako prodejná děvka.

Lidové noviny 22. srpna 2008