Drahý zesnulý

To, co se v novinách píše o čtyřicátém výročí „Pražského jara“ je poznamenáno zvláštní pohřební pietou. Zrcadlí se v ní stereotypy, jimiž si zkrášlujeme vlastní dějiny. Za prvé: všechno, co jsme dělali, jsme dělali s čistým srdcem. A za druhé, všechny lapsy a selhání jdou na účet těch druhých. Přitom čisté srdce neomlouvá hloupost či darebáctví a malý národ má zpravidla vždycky příležitost svést na někoho úplně všechno. Pokud dějiny vykládáme takto, je pořád co oslavovat.

Obhájci vlastních minulých aktivit si přitom s oblibou vybírají z toho, co zaznělo na jejich adresu kritického, kritiku přehnanou a na první pohled nespravedlivou („Pražské jaro“ byl vlastně jen mocenský boj dvou komunistických klik). Je tedy třeba se vrátit trochu do minulosti.

V letech 1945-8 se ČSR pomalu propadala do ruského komunistického impéria. Proces byl dovršen únorovým pučem z r. 1948. Byl velmi usnadněn tím, že měl jakousi podporu ve velké části české veřejnosti, fascinované mlhavými představami o „socialismu“ a vylepšování „buržoazní demokracie“ a přesvědčené o tom, že tyto představy jsou slučitelné se státním náboženstvím rudého impéria, tzv. marxismem-leninismem. Díky tomu komunistické Rusko dokázalo ovládat svou československou kolonii prvních dvacet let na rozdíl od všech sousedících porobených států bez přítomnosti vlastních okupačních vojsk. Impérium se však v roce 1945 příliš nafouklo a záhy se začalo zvolna rozkládat. A česká veřejnost se pomalu rozpomínala na liberálně demokratické a křesťanské základy, z nichž vyrůstala česká politika a které byly zcela neslučitelné s tradicemi, na nichž stálo rudé samoděržaví. Ve „veřejné“ sféře se to projevilo nejdřív mezi komunistickými intelektuály, od poloviny šedesátých let rozpomínání postupně zachvátilo i část stranického aparátu.

Bylo to ovšem rozpomínání problematické, limitované tím, že ti lidé cítili zároveň potřebu ospravedlnit vlastní minulost a svůj (větší či menší) podíl na upevňování režimu. Např. Ludvík Vaculík ve svém známém projevu na 4. sjezdu SČSS v této souvislosti prohlásil, že po únorovém puči „moc“(!) přitahovala jen zbabělce, hlupáky a darebáky, a kromě nich i „na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně využitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já“. Odtud snaha smířit minulost s přítomností.

I v této podobě znamenalo „obrodné hnutí“ pro stabilitu rudého impéria strašné nebezpečí. Zavedení jedné jediné z občanských svobod, svobody projevu, k němuž došlo v roce 1968, zdaleka ještě neznamená obnovu demokracie, ale bohatě stačí k úplnému rozmetání samoděržavého systému. Navíc mělo ve střední Evropě obrovskou nakažlivou sílu. Ruské vedení si toho bylo plně vědomo.

Před českými politiky a jejich intelektuálním backgroundem stál nesmírně náročný politický problém: jak to zařídit, aby v jedné malé části rudého impéria vznikla lidštější společenská atmosféra. Náročnější o to, že samoděržavý „socialismus“ a demokracie západního typu byly neslučitelné.

Místo toho vznikl politický projekt, zahrnující husovské a švejkovské momenty. Ambiciózní představa o reformě „socialismu“ a jeho smíření s demokracií, provázená polovědomými pokusy opít Rusy rohlíkem (tj. přesvědčit je, že toto pojetí „socialismu“ je s tím jejich kompatibilní). Hlavní myšlenkou „Dvou tisíc slov“ je představa, že po roce 1945 přijala většina národa socialistický program, ale jeho uskutečnění se dostalo do rukou nesprávným lidem. Teď je příležitost dát mu správnou podobu. A velký guru komunistických intelektuálů Jan Patočka zastával tehdy názor, že „jsme k socialismu, byť i ve stalinské podobě, šli na rozdíl od všech ostatních (Poláků, Maďarů, Němců, bd) s celou duší… V soudobé situaci rozděleného světa, jehož jedna část deklaruje stále ještě princip individuálních svobod, kterým neodpovídá asociální skutečnost, a druhá má na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplínu, zdál se prosvítat světlý bod možné syntézy, která by nebyla eklekticismem, nýbrž tvořivým řešením.“

Ruku v ruce s tímto utopismem jde představa, že Rusy uklidní zaklínání se „socialismem“ , ujišťování o „spojenectví“ a přátelství, o tom, že „autorita strany a pozice socialismu u nás jsou právě dnes nesrovnatelně větší než kdykoli v minulosti“ (poselství československým politikům při jednání v Čierne). Čeští reformátoři byli přesvědčeni, že postupují politicky prozíravěji než Maďaři, kteří před deseti lety požadovali neutralitu. Ve skutečnosti by „Pražské jaro“, pokud by mu Rusové nechali svobodný průběh, skončilo buď sametovým, nebo krvavým obnovením demokracie a Brežněv to dobře věděl. Věděl, že musí zasáhnout, stejně jako v Maďarsku.

Tím nemá být řečeno, že by se v roce 1968 neudály věci pozitivní: projevila se spontánní touha české veřejnosti po svobodě, demokracii a „návratu do Evropy“, jejímž vrcholem byla solidarita onoho srpnového týdne. Též osobní statečnost a obětavost řady lidí (i z toho okruhu, který kritizuji). Nepatří k nim však tato zároveň bláznivá a vyčůraná ideologie, kterou držet nešlo a jejíž pád se spolupodílel na hrozné všeobecné demoralizaci doby „normalizace“.

Lidové noviny 19. srpna 2008