ARCHIV

Dobrá zpráva v pravý čas

Po dlouhé době může česká politika zaznamenat dobrou zprávu, výsledek, který zjevně překonal očekávání. Vzhledem ke konstrukci zákona o referendu i k tomu, že žádná z relevantních politických stran si nedala boj proti vstupu do EU na prapor jako zásadní věc bylo sice zjevné, že výsledek bude „ano“. Špatná zkušenost z posledních třech voleb do Poslanecké sněmovny, které vedly k nepřesvědčivým a v podstatě patovým výsledkům, a nepřesnost předvolebních prognóz vzbuzovaly pochybnosti, nakolik bude rozhodnutí voličů pro EU nezpochybnitelně legitimní. Tyto obavy se nakonec nenaplnily.

Vláda si může vcelku spokojeně odfajfkovat velmi důležitý úkol. Výsledek referenda není té povahy, že by jí ho mohl někdo úspěšně otlouci o hlavu. Výtky vznášené vůči kampani jsou problematické: jak by vlastně měla vypadat dobrá kampaň: představte si kampaň „Jezte vidličkou a nožem“ mezi lidmi, kteří jsou zvyklí jíst rukama. Jíst rukama je v krátkodobé perspektivě pohodlnější. Jíst vidličkou a nožem se lidé naučí tak, že se octnou ve společnosti jiných lidí, kteří vidličkou a nožem jedí a nezbude jim než se přizpůsobit. Že to bylo rozhodnutí správné a užitečné, na to přijdou až za nějakou dobu. Také je pravda, že drtivá většina lidí byla rozhodnuta předem a bez ohledu na kampaň – rozhodování bylo na rozdíl od parlamentních voleb přehledné a technicky poměrně nenáročné.

Na druhou stranu euforie zástupců „občanské společnosti“, kteří se opět pokusili spojit své nenaplnitelné politické ambice s atraktivním tématem EU, je nadsazená a sotva povede k tomu, co si od ní slibují, tj. k větším preferencím pro různé „Naděje“, „Cesty změny“ apod. Tito lidé jsou zjevně nepoučitelní. Výsledky referenda je třeba brát s uspokojením, ale střízlivě.

Jsou zcela v řádu toho, co se odehrálo v ostatních visegrádských zemích. Výrazně lépe dopadlo referendum jen ve Slovinsku, které v minulosti nebylo součástí ruského záboru, a v Litvě, kterou naopak Rusko docela anektovalo. Pokud jde o účast, jsme po Polácích nejlepší, pokud jde o procento pro, jsme sice na posledním místě, ale se zcela zanedbatelnou ztrátou na Polsko (podobnost výsledků našeho a polského referenda je ostatně nápadná). Když vezmeme v úvahu procento hlasů pro z celkového počtu oprávněných voličů, jsme ve Visegrádu předposlední před Maďary, ale náš výsledek je v tomto směru srovnatelný s tím, jak kdysi dopadlo referendum ve vyspělých zemích, jako je Švédsko nebo Finsko.

Zdá se, že pokud jde o výsledky referenda, jsou nápadné rozdíly mezi postkomunistickými a demokratickými zeměmi. V postkomunistických zemích je poměrně nízká účast, ale zároveň jednoznačná podpora vstupu. U těch ostatních byla v minulosti podstatně vyšší účast, ale hlasy pro a proti byly relativně vyrovnané. Souvisí to zjevně s tím, že v postkomunistických zemích přežívají rezidua mužické mentality (páni to už rozhodli, můj hlas nic neovlivní), ale zároveň vědomí o tom, že v rozhodování pro a proti EU je svoboda spíše poznanou nutností (vyspělé západní země jako Norsko mohou bez velkých potíží existovat i mimo EU). Čeští voliči mluvili o tom, že nechtějí, aby ČR byla ostrovem (velmi správný závěr) a že jde o manželství z rozumu, ne z lásky: proboha, politická rozhodnutí přece musí být zdůvodněna rozumově, náš vztah k EU nemůže mít erotický charakter!

Prezident a ODS se snažili do poslední chvíle zachovat jakýsi odstup. Zřejmě si nechtěli zadat s koalicí, a mít volné ruce pro to, aby ji pak mohli bít po hlavě za špatný výsledek. Tento kalkul se ukázal být chybným a nejspíš se promítne do jejich preferencí.

Je to možná trochu škoda. Úspěšným referendem se nám otevřela šance, teď jde o to, co s ní. Některé výhrady ODS vůči Unii mají racionální jádro. Ctižádost sjednotit a institucionálně zakotvit zahraniční a bezpečnostní politiku Unie, funkce prokurátora (má to snad být něco jako inkvizice pro ty, kteří se vzepřou rozhodnutím, jež si mezi sebou upečou Francie s Německem?) jsou na pováženou. Unii hrozí, že na sebe vezme úkoly, na něž v současné době nestačí, ztratí tím na funkčnosti a věrohodnosti a potká ji osud OSN. Závěry Konventu EU jsou v mnoha ohledech povážlivé: možná, že by pan Zahradil, místo toho, aby prchal z Bruselu jako Jan Čapek ze Sán z Lipanské bitvy, měl přehodnotit své představy o váhové kategorii Ostrova demokracie ve střední Evropě. Referendum opět ukázalo, že našimi přirozenými spojenci jsou další postkomunističtí kandidáti. Měli bychom držet pohromadě.

Mladá fronta dnes 16. června 2003