Hanákova doktrína

Jiří Hanák se v sobotním Právu („Evropa suverenit“) rozepsal o Kosovu, Mnichovu a právu na sebeurčení. Je pozoruhodné, k jak krkolomným úvahám může vést česká mánie totálního národního sebeospravedlňování. „Avšak právo na sebeurčení, má-li mít nějaký konstruktivní smysl, může se týkat toliko (rozuměj pouze, bd) národů, které mají vlastní stát. Týkalo se to např. Čechů, Slováků, Poláků a Jugoslávců v roce 1918. Němci však svůj stát měli, Němci sudetští tedy nebyli národem, toliko menšinou v ČSR.“

Především je třeba podotknout, že žádní Jugoslávci neexistují a nikdy neexistovali. Zato existovali a existují Srbové, kteří měli svůj stát už před první světovou válkou, po válce ho pořádně rozšířili a udělali z něj nejprve pod názvem Království SHS, později Jugoslávie jakési balkánské Československo. Je pozoruhodné, že pan Hanák nemluví o „Čechoslovácích“, patrně se bojí, že by se Slováci zlobili. Čechoslováci jsou stejné pohádkové bytosti jako Jugoslávci (nebo také „Sověti“), tj. krátkodobě úspěšné převleky na východoevropském maškarním plese nestydatosti.

Taky bych si dovolil připomenout, že na rozdíl od Čechů Slováci svůj stát neměli ani před rokem 1918, ani po roce 1918, nedostali ani autonomii, kterou jim Masaryk ve slabé chvilce slíbil – respektive dostali ji teprve ve chvíli, kdy se už Československo pod Hitlerovým tlakem nezadržitelně hroutilo. Jak je to možné, vždyť měli právo ne sebeurčení?

Naproti tomu sedmihradští Rumuni na žádné sebeurčení podle logiky pana Hanáka neměli, protože i před rokem 1918 existoval rumunský stát. Sedmihradští Rumuni tedy byli jen menšinou v historickém Maďarském („Uherském“) království. Podobně je tomu se Srby z Vojvodiny, i ti měli v sousedství před první světovou válkou samostatný srbský stát. I oni byli jen menšinou v Maďarském království a o žádném právu na sebeurčení by si nebyli měli nechat ani zdát.

Zato v Evropě dodnes existuje několik národů, kteří žádný stát nemají a práva na sebeurčení se energicky domáhají, například Baskové dosti hlučně za pomocí výbušnin (polehčující okolností je, že zabíjejí pouze uniformované, kdežto atentáty proti civilním cílům ukázněně předem nahlásí, aby snad nedošlo k obětem na životě – přecitlivělá evropská varianta terorismu). Protože žádný baskický stát zatím neexistuje, bude podle Hanákovy doktríny nutné ho vytvořit.

Zcela zvláštní případ je Belgie. Žijí v ní (dnes se skoro zdá že nedobrovolně) pohromadě Valoni (etničtí Francouzi) a Vlámové (etničtí Holanďané, kteří se od svých východních sousedů liší jen náboženstvím; novodobý pokus o sloučení s nimi ovšem skončil revolucí). Podle Hanákovy teorie je Belgie pozoruhodný útvar, který obývají pouze menšiny bez práva na sebeurčení.

Myslím, že je zbytečné uvádět další doklady o absurdnosti citované teze. Ve skutečnosti právo na sebeurčení má ten, kdo o sebeurčení stojí, je schopen si o něj říci a má na to ho politicky realizovat. Což byl případ Čechů v roce 1918. A problematičnost „mnichovského“ řešení nebyla v tom, že by sudetští Němci neměli právo na sebeurčení, ale v tom, že Hitlerovi o žádné sebeurčení sudetských Němců nešlo, šlo mu o světovládu totalitního impéria, které budoval. Sudetští Němci mu naletěli (rádi, stejně jako později Češi Stalinovi). A naletěli mu i Chamberlain a Daladier, kteří uvěřili, že ho lze nasytit, a pak nim dá pokoj.

27. července 2008