Myšlenky zločince

V sobotu uplynulo kulatých 90 let od bestiálního zavraždění cara Nikolaje II. a jeho rodiny. Okolnosti a průběh masakru jsou všeobecně známy, shrnuje je článek Michala Mocka ve čtvrtečním Právu.

Akce byla tehdy prezentována jako „poprava“. Rozdíl mezi popravou a vraždou byl v Rusku vždycky tradičně malý, jedno nenápadně přecházelo v druhé. Každopádně „popravovat“ děti je poměrně neobvyklé.

Podobně ambivalentní je i dnešní ruský přístup k hlavní oběti, carovi. Pravoslavná církev jej prohlásila za mučedníka a svatořečila ho. Na místě vraždy postavili klášter. Soudy ho vytrvale odmítají rehabilitovat.

Věcně vzato, car nebyl žádný zázrak. Do konce své vlády zůstal zajatcem samoděržavé ideologie. Zároveň snadno podléhal cizím vlivů, přičemž si pravidelně vybíral ty nejhorší. Reformy po revoluci z roku 1905 mu byly vnuceny. Ani v zahraniční politice neměl šťastnou ruku. Válku s Japonskem hanebně prohrál, první světová jej stála trůn a nakonec i život. Těžko přehlédnout, že nechtě vytvořil prostor pro sedmdesátileté bolševické běsnění. Střízlivě vzato, pravá poloha bude někde mezi rehabilitací a svatořečením, a podstatně blíž pouhé rehabilitaci.

Pozoruhodné je, co dva roky po vykonané práci napsal hlavní manažer hromadné vraždy, komisař pro justici Uralského regionu a člen oblastní Čeky Jakov Jurovskij. Akce byla provedena z ryze pragmatických důvodů, k Jerkatěrinburgu se blížily československé legie a jednotky admirála Kolčaka (ty druhé ho vzápětí obsadily) a hrozilo, že se živý car postaví do čela protikomunistických oddílů. Likvidace ostatků zavražděných byla provedena s nechutnou vrtáckou brutalitou, v devadesátých letech byly exhumovány.

Jurovskij píše: „Bylo nemožné nepociťovat nenávist k tomu, co představovala carská rodina. Ale i s těmito pocity bylo pro mne obtížné dívat se na ně tímto způsobem. Bylo by těžké najít tak prosté, skromné a celkově příjemné lidi. Kdybych nedostal svůj úkol, neměl bych důvod něco proti nim mít poté, co jsem je poznal.“

Bezelstné vyznání! Jemu šlo o to, „co představovala“ carská rodina. Kdyby bylo možné oddělit konkrétní lidi od toho, co „představovali“, byl by je možná ušetřil. Škoda, že to technicky nejde! A za druhé: „úkol“. Nebýt úkolu, nechal by je plavat.

Celá ta promluva o lidských vlastnostech carské rodiny připomíná zvyk čínských vrahů ujistit vyhlédnutou oběť před samotným úkonem, že proti ní osobně vůbec nic nemají. Důvody jsou pragmatické: jinak totiž hrozí, že je duch zavražděného bude po smrti strašit. Zde vrah promlouvá dva roky po vykonaném činu, ale i jeho výpověď má jakýsi přídech orientálního pověrčivého alibismu.

Zajímavá je i směs brutality a intelektuality. Běžný sériový vrah nebývá schopen vypsat takto své smíšené pocity. Nepochybně to už neuměla ani další generace bolševických zřízenců na vraždění. Je obtížné si představit, že by něco podobného po sobě byli zanechali třeba Miroslav Pich-Tůma nebo Augustin Schramm.

Člověk schopný vraždit z idealistických důvodů je nebezpečnější než obyčejný profesionální zabiják. Zároveň je problematický. Má něco jako zbytky duše. Stalinovi vadilo na jeho dávném předchůdci Ivanovi IV., že ho trápily výčitky svědomí za zvěrstva, kterých se dopouštěl. Vrahů-intelekltuálů se postupně obvyklými prostředky zbavoval a nahrazoval je nepřemýšlivými profesionály, které pro jistotu také po čase vždy vybíjel. Zároveň platí, že bez vrahů-intelektuálů by se celý proces nebyl rozjel. Nejdříve těch, kteří vraždili jen hubou a od zeleného stolu. Pak těch, co už vraždili doopravdy, ale ještě měli potřebu to reflektovat. Nakonec přišli ti, co to už brali jen jako slušně placené povolání.

Citát poskytuje jakýsi bleskový náhled do duše vrahouna-idealisty. Původně by se bylo mohlo zdát, že jen idealisty. Jak jednou idealista začne vraždit, není už cesty zpátky. Není to jen specifický ruský problém, je to obecný problém. Moc by mne například zajímalo, kolik takových (zatím jen) idealistů chodí dnes mezi námi.

20. července 2008