ARCHIV

Vsetínské dilema

Vsetínskou radnicí otřásá problém nebývalých rozměrů. Jde o to, zda znovuvztyčit před jednou ze vsetínských škol pomník národního hrdiny Julia Fučíka. Vsetínští radní by zjevně rádi (asi v obraně před svými komunistickými kolegy a jejich místní voličskou lobby) podložili své stanovisko vědecky. Proto se obrátili hned na dvě slovutné historické instituce: na Ústav soudobých dějin a Vojenský historický ústav. Příliš si tím nepomohli.

Čeští historici a jejich ústavy a sdružení sice alibi ochotně a na všechny strany poskytují, ale jen ve věci odvěkého německého nepřítele. Pokud jde o komunismus, mají sami problémy s tím, jak si alibi opatřit: mnozí z nich komunistům dlouho a věrně sloužili, často i na základě vázacího aktu. Jejich odpověď byla proto toho druhu, že si ji vsetínští mohli strčit za klobouk.

Navíc naděje, které do nich vsetínská radnice vložila, byly nepřiměřené i v jiném smyslu. ÚSD ani VHÚ není z povahy věci nic po tom, komu vsetínští postaví pomník. Když si postaví hlavu a rozhodnou se vztyčit před školou sochu Biľaka nebo Brežněva, nikdo s nimi nehne. Mohli by tedy užívat vlastní hlavu i v případě Julia Fučíka.

Nemusí se přitom ani meritorně zabývat spory o tom, zda Fučík při výsleších na gestapu nakonec mluvil nebo ne (konec konců, kdo ví, jak by kdo z nás brutálním metodám nacistické policie odolal; i když pravda je také, že výpovědí by si na budoucí pomník zrovna nezakládal). Stačí vzpomenout třicátých let, kdy náš geroj coby ochotný přisluhovač domácích i zahraničních stalinistů (ovšem, dělal to z přesvědčení, ale to ho neomlouvá) cestoval po SSSR a psal nadšené idylické reportáže – v době, kdy na Ukrajině řádil hladomor a po celé zemi se vraždilo, až se březové háje zelenaly. V povídání o zemi, kde zítra již znamená včera o tom všem není ani zmínka.

Závěr by měl být pro normálního člověka jednoznačný: pokud pomník, tak nanejvýš na dvorku místního předsedy KSČM. A zatahovat do toho historické ústavy prostě není třeba.

15. června 2003