ARCHIV

K diskusi o českých Němcích

Editorovi Událostí se dostalo do rukou velmi pozoruhodné vyjádření holandského historika, působícího na Evangelické teologické fakultě KU, k "Stanovisku sdružení českých historiků", které jsme před časem zveřejnili. Vyšlo v časopise vinohradských evangelíků Hrozen. Dávám ho zde čtenářům k dispozici.

V prázdninovém čísle vinohradského Hroznu (Hrozen 23) jsme otiskli několik článků, které se týkaly diskuse kolem poválečného odsunu/vyhnání Němců z Československa. O názor na "Stanovisko Sdružení českých historiků" jsme požádali dr. Petera C.A.. Moréeho, Nizozemce, žijícího v Praze, který vyučuje na katedře církevních dějin Evangelické teologické fakulty UK.

Stanovisko Sdružení historiků České republiky je z různých důvodů problematické. Svou kritiku shrnuji do několika bodů. Jejich pořadí přitom nesouvisí s pořadím samotného stanoviska.

1. To, že se k diskusi kolem dekretů prezidenta republiky neboli Benešových dekretů z jara letošního roku vyjadřují historici, není od věci. Debata se týká dějin, jde tedy o práci historiků. Něco jiného ovšem je, když reaguje Sdružení historiků. Kdo je členem tohoto Sdružení? Všichni historici v České republice, jak sugeruje název? O tom pochybuji, neboť znám zdejší historiky, kteří by stanovisko nepodepsali. Přispělo by k transparentnosti diskuse, kdyby se jednotliví historici pod stanoviskem podepsali jménem.

2. Sdružení historiků ČR totiž sugeruje, že existuje jednotný výklad českých historiků k otázce Benešových dekretů. Ten je- máme rozumět - objektivní, autoritativní a má být respektován všemi stranami. Nelze o něm pochybovat než na úkor vlastní pověsti. Pro tento výklad se můžeme obrátit na Sdružení, které ho shrnulo do 15. bodů. Dějiny již nejsou předmětem diskuse či sporu, stačí se je naučit v autorizované podobě. Od převratu r. 1989 zde není instituce, která by autorizovala, a Sdružení proto tuto roli přebírá. Jinými slovy: v pozadí stanoviska jsou prvky totalitního myšlení.

3. Ti, kteří nesouhlasí se stanoviskem Sdružení (je jich dost jak v ČR, tak i v zahraničí), jsou přiřazeni do skupiny "amatérských vykladačů." - Ti totiž nerozumějí dějinám, překrucují je a vycházejí ze špatných předpokladů. Nevědí, co je vědecké poznání či kritická interpretace, protože jejich závěry se výrazně liší od závěrů Sdružení. Kdyby se drželi stejných metod, došli by i ke stejným závěrům. Proto ať se nepletou do historické práce a spolehnou se na výsledky skutečných, tj. profesionálních historiků.

4. Mám za to, že tento způsob vyrovnání se s protivníkem je velmi arogantní. Mohu jistě se stanovisky jedné či druhé strany v mnohém nesouhlasit, nemá však smysl jejich argumentaci zlehčovat a zesměšňovat. Takový přístup je projevem pozitivistického smýšlení, které považuje historiografii za jistý druh přírodovědy, kde platí jen jedna objektivní pravda. V tomto pojetí se historická práce odehrává daleko od veřejnosti, ve věži ze slonoviny. Pak si ovšem historici nemají co stěžovat na to, že veřejnost jejich práci vlastně nezná - jak to v poslední části činí stanovisko.

5. Stanovisko se v zásadě zaměřuje k tomu, aby učinilo akceptovatelným, ba možná i ospravedlnilo chod událostí, jak se ve skutečnosti odehrávaly. Ani jednou nepřipustí, že v konkrétní chvíli bylo možno jednat i jinak. Ani jednou - až na výjimkou tzv. divokého odsunu - nezazní kritika na jednání českých subjektů, opakovaně je poukázáno na to, v čem se provinila druhá strana. Vzniká tak dojem, že se vlastně nemohlo stát nic jiného, než se ve skutečnosti stalo. Opět je zde sugesce, že běh událostí byl nevyhnutelný a úkolem historiků je vysvětlit to kritickým tazatelům. Stanovisko se tak stává obhajobou politické reality.

6. V bodu 1. stanovisko říká, že ve složitém středoevropském prostoru "nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená, 'spravedlivá' a dlouhodobě rovnovážná situace." To ovšem není závěr na základě argumentů historických, nýbrž spíše politických. Podle jakých kriterií došlo Sdružení k tomuto hodnocení? Kdo stanoví, co je "vyvážená" či "spravedlivá situace"? Nebo nás chce stanovisko vést k tomu, abychom považovali česko-německé soužití za odjakživa problematické? Je tudíž odsun pouze další, snad finální kapitola v oné složitosti? Nesmíme již klást otázky k vyhnání českých Němců jako takovému?

7. Bod 3. je výrazným zjednodušením souvislostí a kontextů 1. světové války. Habsburská monarchie byla prý jednoznačně agresorem a může si tedy sama za svůj rozpad. Rakousko-Uhersko jistě nebylo nevinným beránkem, celé období "velké války" je však mnohem složitější, než aby samo ospravedlňovalo svůj mocenský výsledek. Stanovisko zaměňuje tento mocensko-vojenský výsledek s kategorií morální, jako by se pravda rovnala politické realitě.

8. Tento postup se ve stanovisku opakuje ještě několikrát, například v pasáži o samotném odsunu (bod 11). Vede k tomu, abychom na vyhnání pohlíželi jako na nevyhnutelný důsledek druhé světové války, který se nesmí zpochybňovat. Téhož argumentu použila na jaře Sněmovna České republiky, když v usnesení z 24. dubna 2002 praví, že ten, kdo zpochybňuje vyhnání, v důsledku zpochybňuje i samotnou porážku nacistického Německa. Jako by ten, kdo odmítá vyhnání, ipso ergo souhlasil s nacismem.

9. Čím více je kladen důraz na odsun jako na součást a výsledek komplikovaného soužití Čechů a Němců, tím je odsun jakožto násilný akt logičtější a akceptovatelnější - jako by se vše snad ani nemohlo stát jinak. Jsem naproti tomu přesvědčen, že je mnohem víc než dosud třeba studovat a zkoumat odsun jako akt vybočující z rámce česko-německého soužití, jako akt svou podstatou ve světle tradicí středoevropského prostoru cizí. Napětí mezi oběma skupinami obyvatelstva Čech a Moravy nemůže odsun v žádném případě ospravedlnit.

10. S historickými událostmi zachází Stanovisko velmi selektivně. V bodě 5. říká právem, že meziválečné Československo usilovalo o demokratické zřízení, které znalo dalekosáhlá práva menšin. Proč ale také nezmíní, že pozice německé menšiny nebyla vůbec jednoduchá a že zdaleka ne všechna práva byla uplatňována v praxi? Proč tak zbytečně idealizuje první republiku?

11. Stejně selektivně referuje Stanovisko o údajné podpoře Spojenců myšlence "odstranění fenoménu menšin" (bod 9). Proč neuvádí, že např. americká strana měla vůči řešení, které po Mnichově 1938 začal prosazovat prezident Beneš, silné výhrady? Proč nevysvětluje, že se ke konci války Stalin čím dál víc přikláněl k variantě odsunu právě proto, aby v Československu získal větší vliv?

12. Historici Sdružení neměli žel odvahu o problematice vyhnání českých Němců otevřeně diskutovat. Jejich snaha posvětit stanoviskem politickou demagogii z jara letošního roku je až nepochopitelná. V demokratickém státě již přece vědec nemusí souhlasit s vládou či režimem, je naopak žádoucí, aby si udržel od politických cílů odstup. Úkolem historika nejsou autorizované a pro režim přijatelné dějiny, ale ani útěcha vlastních spoluobčanů v některých choulostivých otázkách (jak to zní v závěrečné části stanoviska). Mnohem spíše vidím úkol historika v tom, že svými dějinnými analýzami a interpretacemi ukáže k možnosti kritického a osvobodivého sebepoznání - což je opakem toho, když se dějiny používají k vlastnímu sebeospravedlnění. Pojetí dějepisectví, které ve svém stanovisku používá Sdružení historiků České republiky, nevede k osvobození, nýbrž potvrzuje strach z nevyhnutelného dějinného kolotoče.

Peter Morée