Syndrom zpráskaného psa

Pod poněkud dvojznačným titulkem „I díky fondu vládne mír s mloky“ publikoval někdejší korespondent DPA v Praze Wolfgang Jung minulou středu v Lidových novinách článek oslavující výročí založení společného česko-německého Fondu budoucnosti.

Nechci zpochybňovat, že Fond tu a tam financoval i docela záslužné iniciativy. Jde mi o zásadnější věc, o to, jak vidí pan Jung jeho poslání a okolnosti jeho vzniku: Fond a spolu s ním i jeho základ, který byl dán Česko-německou deklarací, prý skutečně vytvořily pro obě země značný rámec pro rozvoj autentické spolupráce. Německo díky fondu našlo způsob, jak dále rozvíjet vztah se svými sousedy. I pro českou stranu byla deklarace důležitým signálem, kterým dávala země na srozuměnou, že je schopna racionálně řešit své minulostní otázky a konflikty - aniž by došlo k jejich pouhému zametení pod koberec.

Považuji tuto formulaci za poněkud nadsazenou. Deklarace stojí na falešném kompromisu v klíčové záležitosti chápání společné minulosti: omlouvají se Češi za vyhnání jako takové, nebo jen za „excesy“, k nimž při něm došlo? Obě strany se na to dívají jinak, obě strany to vědí a Němci ten nesoulad velkoryse ignorují ve jménu orientace na budoucnost – a tím se bohužel pletou do českých záležitostí: mlčky přistoupili na to, že o určitých věcech v českoněmeckých vztazích (bylo vyhnání jako takové zločin nebo ne?) se nemá, lépe řečeno nesmí příliš mluvit. Tak přispěli k faktickému omezení svobody projevu v ČR (nejde o to, že by to bylo zakázáno: ale čtenáři o tom, jako o všech nepříjemnostech, neradi slyší, redaktoři to proto často nechtějí publikovat a mají k tomu neformální požehnání z domácích a nepřímo i z německých vládních kruhů). Čili: zametení pod koberec, a to rukou společnou a nerozdílnou.

Německé chování je na první pohled nepochopitelné. V Německu se po mnoho let udržuje něco, co by se dalo nazvat „syndromem zpráskaného psa“. Pro mladou generaci to musí být šokující, vyvolává to jako protitlak vlnu nacionalistického extremismu a posiluje to ve východních sousedech Německa nežádoucí nestydatost: úplně za všechno můžete jen a jen vy.

Němci to ovšem nemají v Evropě lehké. Z původní okřídlené zásady lorda Ismaye v začátcích evropské integrace „držet Američany uvnitř, Rusy vně a Němce dole“, zbylo dnes, jak se zdá, jako evropské pojítko už jen to poslední. Jistě, hlavní odpovědnost za poslední válku nesou Němci. Ale mohou i za bezohledné chování vítězů po té předchozí? Mohou za to, že i strana, jejichž věc byla spravedlivá, přejala nakonec některé způsoby nacistického vedení války? Mohou za vyhnání a masová zvěrstva, která ho provázela?

K tomu, aby se Evropa mohla integrovat, je zapotřebí mimo jiné i jakési srozumění o společné minulosti, postavené na spravedlnosti. Z Česko-německé deklarace se bohužel stala podvodná potěmkinská iniciativa, která skutečnému porozumění brání.

Lidové noviny 8. července 2008