Zemřela Lenka Reinerová

Paní Reinerovou jsem znal pouze od vidění. Byla neodmyslitelnou rekvizitou českoněmeckých setkání, které organizovali čeští političtí podvodníci počínaje Klausem a Zieleniecem za účelem pohřbení nevábné česko – německé minulosti pod chlupatý koberec milosrdné budoucnosti, která dá na vše nepříjemné bezbolestně zapomenout – hlavně vyčůraným organizátorům toho zapomínání. Na začátku mne k tomu z alibismu ještě tu a tam přizvali.

Její životní osudy byly pestré a nezáviděníhodné. Narodila se v roce 1916 ve smíšené česko-německé židovské rodině. Jako komunistická intelektuálka působila v německých emigrantských časopisech (psala německy). V roce 1939 uprchla na poslední chvíli přes Rumunsko do Francie, tam ji v roce 1940 na šest měsíců jako podezřelou emigrantku zavřeli. Znovu se jí podařilo proklouznout do Mexika, kde pracovala na československém zastoupení. Po válce žila nějaký čas v Bělehradě, do již komunistické ČSR se z této krajně nevhodné oblasti vrátila právě včas, aby strávila patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni v souvislosti se Slánského procesem. To muselo být zvlášť strašné. V roce 1964 ji rehabilitovali, v roce 1969 opět vyhodili z KSČ kvůli reformně komunistickým aktivitám. Od osmdesátých let směla publikovat v NDR, od převratu i v Česku. Obdržela pak řadu německých i českých cen.

Nechci ale psát o ní, jak řečeno, osobně jsem ji neznal a nic jsem od ní nečetl. Připadá mi jen pozoruhodné, proč a jak byla paní Reinerová užitečná českým konstruktérům světlé budoucnosti bez nepohodlné minulosti.

Tak za prvé: paní Reinerová měla tu smůlu, že jakoby dotvářela falešný obraz předválečné ČSR jako demokratického multikulturního ráje, kde vedle sebe svobodně existovaly česká, německá a židovská kultura. Ve skutečnosti byla první republika nacionalistickým českým státem, jehož obyvatelstvo bylo zatíženo latentním antisemitismem. Velcí němečtí a německožidovští spisovatelé (Kafka, Werfel, Rilke) ji záhy opustili. Míra svobody byla v porovnání se sousedními státy větší, rozdíl byl velmi relativní a málo se týkal tzv. menšin (Němců a Maďarů bylo dohromady čtyři a čtvrt milionu).

Za druhé, paní Reinerová byla sice – když to posuzujeme podle jazyka, jímž psala – česká Němka, ale jsou tu dvě polehčující okolnosti: za prvé, byla zároveň Židovka (pravda, některým německy mluvícím českým Židům to v roce 1945 moc nepomohlo a byli bez milosti zahrnuti pod širší okruh „Sudeťáci“, ale toto období a pak Slánského proces, jehož antisemitské ladění je mimo diskusi, nakonec pominuly). A za druhé, byla komunistka. To samo o sobě by nebylo stačilo, byla navíc posléze, když přišel čas, komunistka s lidskou tváří. A to ji spojovalo s těmi českými intelektuály starší a nejstarší generace, kteří dominují dnešnímu vědeckému a kulturnímu životu. Všechno totiž chce svůj čas: jsou doby, kdy bylo (i z dnešního hlediska) jaksi podezřelé nebýt komunistou, nebo to byl aspoň projev jakéhosi těžko pochopitelného podivínství či neslušného kverulantství, a jsou doby (jako např. ta dnešní), kdy se už být komunistou nemusí, lépe řečeno nesluší. Životní osud paní Reinerové si tito lidé mohou vykládat tak, že držela basu a patří tedy tak trochu k nám (přesněji řečeno k nim).

Paní Reinerová prožila život plný dramatických zvratů. Není jí co závidět. Taky by mi v životě nenapadlo soudit ji za to, že z ní vychcaní čeští politici, diplomaté a kulturtrégři na stará kolena udělali jakéhosi maskota: koho by nepotěšilo, když se na sklonku života, po sérii strastiplných desetiletí dočká slušného uznání, a staří lidé jsou v těchto věcech zvlášť zranitelní. Považuji jen za neslušné a hnusné, když toho někdo bezohledně zneužívá. A tak bych chtěl využít příležitosti a vzkázat lidem, kteří toto představení, jehož nevědomou účastnicí byla mimo jiné paní Reinerová, inscenovali: styďte se, čuňata!

29. června 2008