ARCHIV

Různé zájmy, různá Evropa

Kardinál Richelieu kdysi řekl, že státy nemají žádné přátele, pouze zájmy. Tento výrok je sice cynický, zřejmě však historicky pravdivý. Současný euro- americký střet ohledně války s Irákem či pokus o vybudování evropské říše jsou toho důkazem.

Německo: ostatní kontinentální hráči chápou

Studená válka skončila. Doby, kdy byla Spolková republika vyděšena z reálné vidiny ruských tanků v Porúří, je definitivně pryč. Německo - ruské vztahy jsou dobré, vzájemná zahraniční politika obou států je vedena příkladně obratným způsobem. Němci v Rusku investují, antiněmecký akcent je v Rusku pomalu nahrazován pragmatismem. Pokud Německo v čemkoli zaujme jiný postoj než USA, může počítat s tím, že Moskva nebude kritická.

Postaví-li se Německo USA, jako v případě iráckého konfliktu, výtky nepřijdou ani z Paříže. Naprosto jistě a za jakýchkoli okolností. Demontáž úzkého partnerství mezi SRN a USA a trvalý dohled nad diplomacií Berlína patří mezi francouzské priority.

Francie: s Německem se zase zvednem

Velmocenská role Francie skončila v roce 1815. Na tento fakt se zde vzpomíná s nekončící trpkostí a vírou, že jednou přijde čas. Nejchytřejším krokem moderních francouzských dějin byla dohoda s Německem uzavřená před třiceti lety. Nebyla výrazem mazanosti, nýbrž pochopením, že staletý svár obě země zničí, kdežto svazek je dříve či později učiní mocností s francouzskou hlavou a německým tělem. Značnou roli sehrál i obdiv Němců k francouzské kultuře a obdiv Francouzů k německému řádu a technickému pokroku. Konflikt s USA ohledně Iráku dal Paříži příležitost vyzkoušet, zda-li má německo-francouzské partnerství i velmocenskou dimenzi.

Londýn: silná pevnina byla a bude malér

Velmocenská role Velké Británie pomalu končila vstupem USA do první světové války a definitivně vyhasla v roce 1941. Chladnokrevní Angličané rychle pochopili, že nelze doufat v návrat viktoriánské epochy. Připoutali svou zahraniční politiku k USA. Vznikl známý "bratranecký" vztah, kdy karty rozdávají Američané. Britové pak často chodí do Bílého domu a vysvětlují, co je spodek a co je svršek. Na silný kontinent ovládaný francouzskou neuměřeností a německým gigantem hledí s podezřením zakaleným mnoha válkami. Představa kontinentálního superstátu tímto přesvědčením sotva otřese.

Střední a východní Evropa: raději USA i Evropu

Střední Evropa a velká část té východní jsou navýsost opatrné. Mají děsivé historické zkušenosti a tvoří soubor slabých států, geopoliticky nepříliš šťastně rozmístěných. Obecně zde nepanuje vůle vypoklonkovat Ameriku z kontinentu, neboť je považována za jedinou funkční pojistku proti nejasné a bezpečnostně riskantní budoucnosti. Německo je stále zdrojem obav, jakkoli slábnoucích. Francouzské sny o mocenské rovnováze s USA zde nic neříkají, neboť tato vyčerpaná část kontinentu nechce moc, nýbrž klid rekonvalescenta. Za ideální je považována mocenské směsice amerických i západoevropských vlivů. Chuť výrazně vstupovat do globální politiky na tento kout světa teprve čeká.

Menší státy západní a jižní Evropy.

Tyto země jsou sebevědomější než střed a východ Evropy. Více a aktivněji taktizují. Řekové a Italové jsou tradičně protiamericky laděni a jsou chronicky slabým článkem jakékoli koalice. Opačný postoj Španělů je jen zdánlivě překvapivý. Historická nenávist vůči anglosaskému světu byla otupena již britským zásahem proti Napoleonově revoluční armádě, která se ve Španělsku dopouštěla děsivých zvěrstev. Francův režim, který reprezentoval nejméně polovinu země, byl vyloženě anglofilní. Belgie je tradičně profrancouzská (dnes se říká proevropská). Nizozemí, pokud bude muset volit, reflektuje názor Britů. To je dáno politickou tradicí země, které Velká Británie dlouhá léta garantovala bezpečnost.

S Unií? Bude to stejné.

Lze prognózovat, že tyto staré modely politického chování nebudou nahrazeny pouze proto, že se v představách současných elit rodí "nová Evropa". V evropské politice se nic nového zrodit nemůže, lze pouze rekonstruovat či destruovat staré vztahy, v některých vazbách přidat a v jiných ubrat.

S výjimkou Francie bude zbytek kontinentu (včetně Německa) váhat, zda je vhodné definitivně zaměnit benevolentní aroganci USA za francouzsko-německý protektorát. Ten by byl v případě přesunu USA za oceán nutností. Variantou je pouze nezvladatelný chaos celého eurasijského kontinentu.

Má Evropa na tyto ambice? Má dostatek vůle, lidí a zdrojů? Má propracovanou velmocenskou filosofii? Na tuto otázku by si měli Evropané odpovědět dříve, než učiní jakékoli neodvolatelné geopolitické závěry. Já se domnívám, že současný svět umožňuje moudrou politiku pouze na národní úrovni.

Zdeněk Švácha