Škatule hejbejte se

Poslanec ČSSD Wolf opustil poslanecký klub své strany. To je klíčová událost právě uplynulého týdne. Zdůvodnil to tím, že zjevně v souvislosti se svým vstřícným postojem k americkému radaru dostal on i jeho manželka spoustu výhružných SMS. Tuší, kdo je inicioval, ale nemůže to prokázat.

Poslanec Wolf má v ČSSD pověst potížisty nejen kvůli radaru (zavázal se však před časem, že při hlasování bude respektovat stanovisko poslaneckého klubu). Kdysi neplatně hlasoval, když šlo o nedůvěru vládě (nepoužil předepsanou formuli),jindy měl jakési problémy se zdůvodněním své absence. Vedení ČSSD propadlo hysterii a vyhrožuje ODS i koalici nejukrutnějšími odvetnými opatřeními. Podezření, že v odchodu poslance Wolfa z klubu má prsty ODS, je stejně obtížné dokázat, jako se ho zbavit.

Volební pat v roce 2006 dal vzniknout na české politické scéně pozoruhodné situaci: voliči tenkrát nesplnili svou úlohu dát někomu dostatečný mandát k vládnutí (to se stává) a politici následně nesplnili svou úlohu, přemostit tento problém konsensem. Nepodařilo se to, nemusí se to podařit za každou cenu. Poté ODS rezignovala na další možné východisko ze situace, předčasné volby: považovala ústavní cestu k nim přes Paroubkův pokus o sestavení vlády za příliš velké riziko. (Zpětně se dokonce zdá, že kdyby byla koalice realizovala svůj plán společného postupu i v opozici a umožnila Paroubkovi utvořit menšinovou vládu s komunistickou podporou, byla by dnes v nesrovnatelně lepší situaci).

Od té doby se akceschopnost či neakceschopnost vlády včetně jejího vzniku se zajišťuje přetahováním poslanců. Přestup poslance z klubu do klubu je ovšem možný, komplikuje ho to, že se u nás volí v první řadě strany. Ústava poslancům zajišťuje právo hlasovat podle svého svědomí, přitom existuje nepsaný příkaz loajality ke straně a k jejímu programu. Ten příkaz je možné neuposlechnout, ale neuposlechnutí musí být přesvědčivě zdůvodněno.

Poslanec Wolf je posledním aktérem té podivné hry na škatulata, která u nás probíhá od roku 2007. Zahájili ji poslanci Melčák a Pohanka, kteří vznik koaliční vlády umožnili a zdůvodnili to tím, že situace, kdy nikdo nemá skutečný mandát vládnout, poškozuje zájmy státu. Zároveň se dá spekulovat o vlivu Miloše Zemana a poslanec Pohanka měl jakési „nepolitické“ problémy s vedením strany.

Následovala postupná eroze vládního tábora. Lidovci (hlavně poslanec Hovorka) požadují podstatnou změnu manipulačních poplatků u lékaře, je pro ně nepřijatelná transformace státních nemocnic a zdravotních pojišťoven. Svou úlohu zjevně hraje strach před poklesem preferencí pod 5% hranici. Argumentuje se ovšem sociálními ohledy.

Ve Straně zelených panoval určitý neklid už od počátku, vystupňoval se poté, co byla z ministerského křesla sesazena místopředsedkyně Kuchtová. Dvě poslankyně se bouří proti výstavbě americké radarové základny. Odkazují na to, že nic podobného není ve vládním programu koalice a že usnesení sjezdu strany jim souhlas nedovoluje. Problém je, že každá koalice musí nutně reagovat i na věci, na něž program nepamatuje, a v takovém případě musí být schopna konsensu, loajality. Jinak ztrácí nárok na existenci. Navíc jde o záležitost, která je svým významem srovnatelná s rozhodnutím o vstupu do NATO a EU.

A konečně trojice Tlustý, Raninec, Schwippel. Postavili se proti vyrovnání s církvemi (s nímž zelení souhlasí) s odvoláním na nemorálnost řešení a věrnost programu strany. Za Tlustého nespokojeností není těžké vytušit to, že ho Topolánek fakticky vytěsnil z nejvyššího patra politiky. Netvrdím, že to není důvod svým způsobem relevantní – ale není to ten důvod, který uvádí.

V situaci politického patu a třídního boje mezi ODS a ČSSD se politická rozhodnutí generují přetahováním poslanců. Přetaženci udržují čilé kontakty s protistranou a je otázka, zda důvody Melčáka a Pohanky vlastně nejsou počestnější než ty ostatní. Hodně se u nás žvaní o tom, že zájmy vlasti mají přednost zájmy partikulárními, místo toho máme co dělat se samými partikulárními zájmy, které se maskují jako zájmy vlasti. Politika působí dojmem dětské hry na škatulata hejhejte se. Má infantilní charakter, občan se těžko zbavuje dojmu, že si z něho politici dělají srandu. Náš politický život ovládla totální nezodpovědnost a lidé se právem ptají: je toto ještě demokracie?

Lidové noviny 23. června 2008