Smrtí tanec vlády

Jak člověk stárne, přichází častěji a častěji do kontaktu se smrtí, nejdřív těch druhých. Zkušenost praví, že pokud je umírající při smyslech, začne se v určité chvíli často chovat podivně, ztratí orientaci i ponětí o vážnosti chvíle, jako by si chtěl namluvit, že konec ještě nepřišel. Je to zarmucující a u lidí, které jsme měli rádi, trochu dojemné.

Je zajímavé, že něco podobného platí asi i pro chování politických orgánů, kde ovšem můžeme naštěstí nechat sentimentalitu stranou. Tak Topolánkova vláda se rozhodla, že ve chvíli, kdy nejspíš nezadržitleně ztrácí minimální a problematickou většinu ve Sněmovně, prosadí z posledcích sil zvrácení kompromisu, pracně uklohněného bezprostředně po posledních parlamentních volbách, a dostane pod kontrolu zdravotní a rozpočtový výbor. Opozice odpověděla divokou obstrukcí a tím, že odmítla párovat poslance. Paroubek nadto jako obvykle slibuje krutou pomstu poté, co se zmocní kormidla. Myslím, že by se o ni pokusil i bez toho, ale tady dostal bohužel něco jako pochopitelný důvod.

Jakýsi komický doprovod této iniciativy tvoří pokus zelených získat pro sebe (tj. pro nynější otřesené vedení strany) místopředsednické místo ve Sněmovně. Pan Bursík připomínal pasažéra Titaniku, který se pokouší v okamžiku, když loď už jde pod vodu, získat výhodnější a luxusnější kabinu. Skončil hanebným krachem a umožnil potenciálním přeběhlicím Zubové a Jakubkové exhibici „politické počestnosti“.

Není důvodů, proč by si vláda nemohla najít důvod, o němž si myslí, že s ním stojí a padá, a svázat s ním (např. jeho spojením s otázkou důvěry) svou existenci. Obávám se, že se jí nepovedlo přesvědčit veřejnost, zda přeobsazení výborů lze rozumně a slušně zdůvodnit a zda stojí za takovouhle řež.

Je tu taky jiný příklad: ministr Schwarzenberg prohlásil, že pokud smlouva o radaru nebude přijata (což se vzhledem k situaci ve veřejnosti i v PS nedá vyloučit), nabídne svou demisi. Tady jde ovšem o zásadní věc, týkající se budoucí orientaci české politiky. Mimochodem o hodně šťastněji zvolenou než případ Čunek, kde ministr příliš nepřesvědčil: demonstrovat v politice mravnost o sobě je vždycky trochu problematické, mravnost se nejlíp dokazuje na konkrétních politických opatřeních. A pokud si to veřejnost přeje a její zastupitelé to prosadí, je třeba toto rozhodnutí respektovat a národní bezpečnost země svěřit do rukou jiným, i když je tu podezření hraničící s jistotou, že ji tak říkajíc zprasí – místo abychom ji za ně tak říkajíc se svázanýma rukama prasili sami.

lidovky.cz 12. června 2008