Pokus o bilanci Topolánkova vládnutí

K následujícím řádkům mne neinspirovalo ani tak dvouleté výročí posledních parlamentních voleb, jako spíš současná zcela neutěšená politická situace.

Na Topolánkově nástupu bylo leccos sympatického. Dalo se to snadno vykládat jako pokus o změnu dosavadního arogantního a útočného stylu strany. Je pravda, že Topolánek se od něho po svém zvolení předsedou ODS stačil ještě důkladně umazat, a že řada jeho kroků v souvislosti s volbami a po volbách byla vynucena politickou situací. Přesto by tento posun neměl být přehlížen, nejlépe ho ostatně potvrzuje latentní napětí, jaké už od Topolánkova nástupu panuje mezi Strakovkou a Hradem.

Topolánek prosadil, zcela zjevně proti vůli prezidenta, koalici s malými stranami. Klausovi jako fanatikovi byli zjevně proti mysli zejména zelení a jako pragmatik vyčůraného typu byl by upřednostnil něco na způsob opoziční smlouvy s ČSSD. Zelení hráli v koalici důležitou roli, protože spolupráce s nimi byl první pokus ze strany ODS překonat devastační následky „Sarajevského atentátu“ na občanskou (nesocialistickou) část českého politického spektra.

Program, který vláda začala uskutečňovat, obsahoval řadu sympatických položek: pokus o reformu veřejných financí (její možnosti byly omezeny ohledem na koaliční partnery). Dále vyrovnání s církvemi, které doposud, jako za bolševika, existovaly pod kuratelou všemocného státu (přičemž česká veřejnost je naladěna ve své drtivé většině bojovně ateisticky a náboženstvím obecně a křesťanstvím zvlášť hluboce pohrdá). Jediné řešení v takové situaci je odluka církví od státu, a ta je v případě katolické církve díky historickým okolnostem poměrně nákladná věc. Dále americký radar, což není otázka jednoho technického vojenského zařízení, ale naší politické orientace mezi Západem a Východem (přičemž Češi neustále slyší na vábničku „neutrality“, přes strašné zkušenosti z let 1945-8 a toho, co následovalo). Podobný význam má i uznání Kosova a zaznamenat je zapotřebí i to, že vláda má umírněnější postoj k EU, než jaký zaujímají hradní fanatici.

Jsou to vesměs ambiciózní projekty, vyžadující odvahu a sílu. Nedá se počítat, že by vláda byla v těch záležitostech ve veřejnosti populární. I proto je pogram opoziční ČSSD zrcadlově převrácený.

Jenomže to je bohužel jen jedna stránka věci. Pak je tu druhá, odvrácená, kterou bohužel nelze přehlížet.

Těsně před volbami proběhla mírně řečeno nekorektní akce s tzv. Kubiceho zprávou. Je velmi obtížné věřit tomu, že nikoli v režii ODS. Vypadala jako nápodoba toho, co udělalo v roce 1990 OH s tehdejším lidoveckým předsedou Bartoníčkem. Na to, aby prezentace zprávy ovlivnila výsledek voleb, to byla, řekl bych, věc příliš průhledná. Naopak – dodala Paroubkovi argumenty.

Po v podstatě správném rozhodnutí o koalici ODS s malými stranami (dohoda měla platit pro vládnutí i pro pobyt v opozici) se Topolánek z nejasných důvodů rozhodl pro riskantní jednání s Paroubkem. Bylo to jednání krajně neseriózní zejména vůči KDU-ČSL a jejímu předsedovi, a nemohlo přinést nic dobrého. Výsledek se dá shrnout do jednoho slova: Čunek.

V době, kdy veřejná podpora ODS byla poměrně vysoká (druhá polovina roku 2006) a všechny důvody mluvily pro předčasné volby (samozřejmě se k nim dalo dospět jen přes Paroubkův pokus; bylo to riskantní, Paroubek mohl být úspěšný, ale pak by byl, závislý na přeběhlících a komunistech a stíhán nedůvěrou veřejnosti, v nesrovnatelně horší situaci, než když tu příležitost dostane teď), se Topolánek odhodlal vládnout s podporou dvou poslanců ČSSD, kteří se k tomu kroku rozhodli ryze pragmaticky, zcela zjevně bez jakýchkoli ideových důvodů. Bez nich ovšem není podpora spolehlivá a mluvit o „přeběhlících“ je oprávněné. Vládě to na popularitě samozřejmě nepřidalo.

Vláda a ODS se neuvěřitelným a nemotorným způsobem zamotala do případu Čunek, který si Topolánek, jak už bylo řečeno, sám zavařil. Těžko uvěřit tomu, že v něm nehrály roli politické tlaky, které kompromitovaly státní zastupitelství a nepřímo i ministerstvo spravedlnosti. Sám Čunek se pak Topolánkovi odvděčil zarážejícím nedostatkem jakékoli loajality, takže navíc vzniká otázka (jistě není ta nejzásadnější): stálo to vůbec za to všechno?

Vláda se namočila i do případu Národní knihovny, ostudu měla přenechat Klausovi a Bémovi. Žádný normální člověk nepochopí, jak je možné, že nejprve se s velikou pompou uspořádá veřejná soutěž, jejíž výsledek pražský primátor oslavuje, poté se o stavbě dehonestujícím způsobem vyjádří prezident, kterému do toho nic není, protože ve věci „líbí – nelíbí“ je na tom jako kterýkoli čičmunda, načež se primátor zbaběle stáhne a nakonec vláda zjistí, že na stavbu nejsou peníze.

A konečně nelze nechat stranou pubertální chování premiéra, které by si nemohl dovolit, ani kdyby měl v PS ústavní většinu, jeho aroganci k médiím, která si s tou Paroubkovou ani trochu nezadá, a projevy jakési nenajedenosti (podivné výlety letadlem), které by si člověk v tak vysoké veřejné funkci měl už z pouhého pudu sebezáchovy odpustit, a to i tenkrát, kdyby jeho popularita ve veřejnosti byla třikrát tak velká, jako je současná popularita českého premiéra.

V důsledku těchto chyb a poklesků vláda kompromituje svou politiku (včetně toho dobrého, co hodlá prosadit) a ČSSD pohodlně sbírá body. Její popularita i preference ODS klesají, takže vyvstává hrozba, že jednou tu vůči Paroubkovi a KSČM nebude žádná věrohodná a silná opozice. Důsledky jsou cítit v současné době velmi zřetelně. Všechny koaliční strany včetně ODS jsou vnitřně rozloženy, projevuje se to v různosti názorů na zásadní věci, které si vláda dala za úkol prosadit. Všechny jsou víc než ohroženy. Místo odvahy a síly je cítit jen lehkomyslnost a slabost.

Celý vývoj ODS od doby před volbami potvrzuje starou pravdu, že nejnebezpečnější okamžik pro špatnou stranu (původní Tocquevillův výrok zní, pokud s pamatuji, pro špatný režim, ale tento malý posun není myslím nekorektní) je ten, když se chce polepšit. Zvlášť když to dělá polovědomě, nedůsledně a se spoustou lapsů – což ostatně bývá v takovém případě obvyklé.

1. června 2008