ARCHIV

Vyhlídky české politiky

Zdá se, že česká politika zabředla do nejhlubší krize po listopadu 1989. Špidlova vláda má s technickou stránkou výkonu své funkce největší potíže ze všech, co tu dosud byly, a jako neúspěšnou ji taky veřejnost hodnotí. Nebyla schopná držet se jasné a nedvojznačné linie v zahraniční politice. V prezidentské volbě nedokázala koalice postavit ani jednoho kandidáta, na němž by byla schopná se sjednotit. Důležité zákony se nedaří protlačit parlamentem. Politici schopní (ministr obrany Tvrdík) i pouze předvídaví (Rychetský) odcházejí. Osud reformy veřejných financí i rozpočtu na příští rok je ve hvězdách.

Průzkumy veřejného mínění se shodují na strmém růstu preferencí opoziční ODS. ODS tvoří politicky výhodný a produktivní tandem se svým čestným předsedou a zakladatelem, prezidentem Klausem. Sice se v některých zásadních věcech (irácká krize) neshodnou, výhody spolupráce dokážou tento nesoulad „pragmaticky“ přemostit. Vzniká uskupení o hodně než mocnější někdejší Havlův Hrad: ODS je silnější než KDU a US dohromady a Klaus je politik podstatně obratnější než Havel.

Nové volby znamenají pro všechny parlamentní strany hodně rizika a málo výhod: ODS by sice nejspíš přesvědčivě zvítězila, ale nadpoloviční většiny by nedosáhla: a i kdyby se jí to podařilo, bylo by krajně nešikovné vládnout bez koaličního partnera, pokud možno slabého, aby nepřekážel, ale existujícího, aby se na něj v budoucnu dalo aspoň něco svést. Mohla by se tedy dohodnout s KDU-ČSL, ale mezi oběma stranami panuje dosud velké napětí a tzv. „liberální“ křídlo ODS, vedené Janem Zahradilem, staví na agresivním mladočeském antiklerikalismu. Mohla by se sdružit s ČSSD, ale to může udělat i bez voleb a přenechat sociálním demokratům takticky největší tíži odpovědnosti za nepopulární opatření, jež bude třeba v dohledné době učinit. Pro KDU-ČSL volby znamenají s velkou pravděpodobností odchod od vládního válu, pro US-DEU odchod z politické scény. A nic nesvědčí ani o tom, že by se komunistům mohlo povést zopakovat úspěch z minulého léta.

A tak se z mlžného oparu červnových veder vynořuje přízrak tzv. duhové koalice. Nebyla by proti mysli ODS, vyhověla by ČSSD (zachovala by si vedoucí postavení, které už dávno neodpovídá jejím preferencím), KDU by zůstala ve vládě, i když jen jako přívěsek, a US když už ne ve vládě, tak aspoň v parlamentě a možná i cípečkem u moci. Konečně z KSČM by se stala jediná opoziční strana: těžko si představit výhodnější postavení.

Duhová opozice by vyhověla i ambicím českého prezidenta. Pestrý a nesourodý slepenec stran by bylo zapotřebí koordinovat, smiřovat - a přitom ovšem manipulovat. Se skrytou či otevřenou podporou ODS by to měl Klaus velmi snadné. Podařilo by se mu dosáhnout všeho, o čem Havel vždycky jen snil.

Z někdejšího Havlova Hradního bloku by tak zbyly jakési podivné trosky: mimoparlamentní pidistrany, spousta ambiciozních, rozhádaných a neschopných generálů bez vojska, a institucionalizovaný prezident – výminkář střídavě ve Voršilské a v portugalské Sintře.

Pokud by vývoj proběhl podle tohoto scénáře a nezbyla by tu aspoň jedna, byť sebemenší, vážná opoziční strana, ocitli bychom se rázem v politickém prostředí, které se dosti výrazně odlišuje od toho, v němž jsme žili po roce 1989: z dosti nedokonalé demokracie by zbyly jen kašírované papírové kulisy. Pokud by se ovšem našel někdo, kdo by byl schopen i po vzniku „duhové koalice“ nevplout do svůdné „národní jednoty“ a dělat opravdovou opozici, nemůže na tom prodělat.

7. června 2003